23.5.2013
Magnesia
Litera 2016
Knihou roku
2016 se stal román Daniely Hodrové Točité věty. Podle poroty výjimečný, pro
čtenáře však náročný text je sugestivní autorskou zpovědí reflektující
přátelství, téma paměti i posledních věcí člověka. Kniha získala hlavní cenu v
soutěži Magnesia Litera spojenou s odměnou 200.000,- Kč.
Zdroj:
ceskenoviny.cz
Třída III.A dvakrát na besedě o literatuře
Tomáš Urban
24.2.2016
Knižní TIP: Petr
Novotný – Vezmu sekeru 
První verš cikánské písně Vezmu sekeru, všechny lidi
zabiju, dal název románu, který strhujícím způsobem vypráví příběhy tří
mladíků, kteří se ocitli za zdmi ústavu pro mladistvé delikventy.
Pavel Richter, inteligentní syn dobře
situovaných rodičů, hýčkaný hmotným blahobytem, který mu vynahrazuje nedostatek
lásky a péče.
Sebevědomý mladý muž je potrestán za autohavárii
způsobenou v opilosti.
Gejza Horvát, nadaný cikán, jehož vzdorná
písnička Vezmu sekeru, je ústředním motivem vyjadřující gesto vzpoury proti
životní situaci, která mu předurčuje roly povaleče, zloděje a násilníka.
S obdivem pozoruje, jak se s trestem vyrovnává
Pavel, jehož navíc miluje krásná dívka Ivonka.
Rvačka o dívku je příčinou Gejzova trestu.
Do třetice Jirka Koblížek, nešťastník odložený v
6 letech do dětského domova. Jeho život definitivně rozvrátí trágédie k níž
dojde po jeho návratu domů.
(Zdroj: www.databazeknih.cz)
Záludnosti českého jazyka
25.1.2016
Cenu Karla Čapka dostal spisovatel Petr Šabach
Cenu Karla Čapka pro rok 2016 dostal od Českého centra PEN klubu spisovatel Petr Šabach. Cena se udílí každý druhý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda oceněný autor a jeho dílo naplňují Čapkovy ideály, tedy přispívají k tomu, "aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty, nebo aby byly ubráněny". Šabach je do konce týdne v zahraničí, cenu převzala ředitelka nakladatelství Paseka Anna Horáčková a spisovatel poslal pořadatelům ceny video s pozdravem. V něm děkuje nejen PEN klubu, ale také jejímu otci, zakladateli Paseky Ladislavu Horáčkovi, který zemřel loni v létě ve věku 68 let. Petr Šabach patří ke kmenovým autorům Paseky.
"Nejméně polovina té ceny by měla patřit Láďovi Horáčkovi, který mě do toho zvláštního světa psaní uvedl," řekl Šabach. Požádal PEN klub, aby rozhodl o tom, na jaké účely by měla jít odměna s cenou spojená, která činí 100 tisíc korun. "Myslím, že nejlepší řešení by bylo, protože je to cena za literaturu, aby se ty peníze dostaly do oblastí, kde svoboda slova není takovou samozřejmostí jako u nás," řekl. Podle poroty Šabach nalezl zvlášť přesvědčivý způsob, jak oslovit mladou generaci. Zejména tím, jak zdůrazňuje styčné rysy mezi vlastním projevem a myšlením svých čtenářů, jejich vnímáním světa kolem sebe, konstatovala porota. V ní letos zasedli Jiří Dědeček, Petr Kotyk, Michal Novotný a Jiří Stránský a předsedal jí Vladimír Karfík. Cenu Karla Čapka založilo České centrum PEN klubu v roce 1994, kdy byla poprvé vyhlášena u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena Karla Čapka představuje bronzovou plastiku v podobě rozevřené knihy s oboustranným reliéfem Karla Čapka, kterou vytvořil sochař Vladimír Preclík, a je spojena s odměnou. Petr Šabach od svého debutu Jak potopit Austrálii vytvořil literární dílo vyhraněného projevu
a stylu. "Život nepíše povídky s pointama. Nikomu z nás se nestala příhoda, která by se dala hned vyprávět v silvestrovské televizi," říká sám o svém díle. Jeho prózy posloužily jako náměty divácky úspěšných filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz.
Autor: ČTK
Mgr. Tomáš Urban
8.1.2016
Knižní tip: Radka Denemarková – Peníze od Hitlera
Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti. (Zdroj:http://www.databazeknih.cz/)
Tato kniha se objeví v příštích letech ve školním maturitním seznamu.
8.1.2016
700 LET KARLA IV.
V roce 2016 si Česká republika připomene 700. výročí narození Karla IV. Toto jubileum je vhodným okamžikem, abychom se veřejně přihlásili k odkazu jednoho z nejvýznamnějších panovníků nejen českých, ale i evropských dějin. (Zdroj: http://otecvlasti.eu/)
Mgr. Karel Singer
24.11.2015
Spisovatel Ivan Klíma besedoval na naší škole !
Ve středu 18.
listopadu 2015 zažila Soukromá hotelová škola Bukaschool, s.r.o., výjimečný
den, protože ji navštívila vzácná osobnost české literatury, laureát mnoha
ocenění (Cena Franze Kafky, Cena Ferdinanda Peroutky, Magnesia Litera…), Ivan Klíma. Tento prozaik, dramatik a
publicista, proslavený zejména romány Soudce
z milosti a Láska a smetí,
vyprávěl našim žákům o svém pestrém a složitém životě ve 20. století, jež nazval
ve svých knihách „šílené“.
Další
část besedy byla zaměřena čistě literárně, a tak se žáci dozvěděli zajímavosti
o autorově tvorbě a jeho zdrojích inspirace, mezi něž patřili především Karel
Čapek a Franz Kafka (témata lidskosti, poznání, samoty, mechanizmu moci,
absurdity lidského bytí). Beseda byla vedena dialogickou metodou, a proto o
průběhu rozhodovali sami žáci, kteří svými otázkami potvrzovali, že jsou
tématem i způsobem prezentace osloveni.
Tomáš Urban
20.11.2015
KNIŽNÍ TIP (NEJEN) K MATURITĚ
Cormac McCarthy – CESTA
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu. (www.databazeknih.cz)
Pondělí 23.2.2015
Vážení a milí,
začtěte
se do dalšího pokračování osudů Řehoře Samsy, protagonisty prózy Franze Kafky Proměna, který se jako brouk trápí čím dál tím víc…
Hned
první den vyložil otec matce i sestře celkové majetkové poměry a vyhlídky. Tu a
tam vstal od stolu a z malé wertheimky, kterou zachránil před pěti lety
při bankrotu svého obchodu, přinesl nějaký doklad nebo zápisník. Bylo slyšet,
jak odmyká složitý zámek a zase ho zamyká, když vyndal to, co hledal. Tyto
otcovy výklady byly částečně první potěšitelnou věcí, kterou Řehoř od začátku
svého zajetí uslyšel. Měl za to, že otci z onoho obchodu nezbylo ani to
nejmenší, alespoň mu otec nic opačného neřekl a Řehoř se ho po tom ovšem ani
neptal. Jedinou Řehořovou starostí bylo tehdy přičinit se ze všech sil, aby
rodina co nejrychleji zapomněla na tu obchodní pohromu, která všechny uvrhla do
napjaté beznaděje. A tak tehdy pustil s docela mimořádným zápalem do práce
a skoro přes noc se z malého příručního stal obchodním cestujícím, který
měl ovšem daleko jiné možnosti výdělku a jehož pracovní úspěchy se formou
provize okamžitě měnily v hotové peníze, jež pak mohl doma užaslé a
šťastné rodině položit na stůl. Bývaly to krásné časy a nikdy se pak už
neopakovaly, aspoň ne s tím leskem, ačkoli Řehoř později vydělával tolik,
že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostě si na to
zvykli, jak rodina, tak Řehoř, oni s povděkem přijímali peníze, on je rád
odevzdával, ale chyběla tomu už jaksi ta pravá srdečnost. Pouze sestra byla
Řehořovi přece jen i nadále blízká, a poněvadž na rozdíl od něho velice
milovala hudbu a dovedla jímavě hrát na housle, pojal tajný úmysl, že jí
napřesrok pošle na konzervatoř bez ohledu na velké výlohy, které s tím
jistě budou spojeny a které už nějak uhradí. Když se Řehoř nakrátko zdržel
v městě, často padla v rozhovorech se sestrou zmínka o konzervatoři,
ale vždy jen jako o krásném snu, na jehož uskutečnění se nedalo ani pomyslit, a
rodiče ani tyto nevinné zmínky neslyšeli rádi; ale Řehoř na to pomýšlel
s určitostí a hodlal vše na Štědrý večer slavnostně oznámit.
Takové myšlenky, jež
v jeho současném stavu nebyly, vůbec k ničemu, mu táhly hlavou, když
tam stál zpříma přilepen na dveře a naslouchal. Někdy už samou únavou nemohl
ani naslouchat a hlava mu ochable udeřila o dveře, ale hled ji zase vztyčil,
neboť i tak nepatrný hluk, jaký tím způsobil, bylo vedle slyšet a všichni
zmlkli. „Co to zase vyvadí?“ řekl otec po chvíli, obraceje se zřejmě ke dveřím,
a teprve pak se zas pomalu vrátil k přerušenému rozhovoru.
Řehořovi bylo teď sdostatek jasné –
otec totiž obvykle své výklady častěji opakoval, jednak proto, že se sám těmito
věcmi už dávno nezabýval, jednak také proto, že matka všemu hled napoprvé
neporozuměla - , že přes všechno neštěstí zbylo ještě ze starých časů docela
malé ovšem jmění, jež díky nedotčeným úrokům mezitím vzrostlo. Kromě toho však
ty peníze, jež Řehoř měsíc co měsíc nosil domů – sám si pro sebe ponechával jen
pár zlatek - ,se neutratily docela a nashromáždil se z nich malý kapitál.
Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a měl radost z té nečekané prozíravosti
a šetrnosti. Byl by vlastně mohl těmito přebytečnými penězi dále uplatit otcův
dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl značně
přiblížil, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.
Jenže těch peněz zdaleka
nebylo dost, aby snad rodina mohla být živa z úroku; vystačili by rodině
k životu snad na rok, nejvýš na dva, na víc ne. Byla to tedy jen částka,
na kterou se vlastně nesmí sáhnout a která se musí uložit pro případ nouze;
peníze na živobytí však třeba vydělávat. Jenže otec byl sice zdravý, ale starý
člověk, který už pět let vůbec nepracoval a rozhodně si nesměl příliš troufat;
za těch pět let, jež byla prvními prázdninami v jeho namáhavém a přece
neúspěšném životě, hodně ztloustl a stal se těžkopádný. A má teď snad vydělávat
stará matka, kterou trápí záducha, takže už přejít pokoj je pro ni námaha, a
která každý druhý den proleží s návalem dušnosti na pohovce u otevřeného
okna? A má teď vydělávat peníze sestra, která je v sedmnácti letech ještě
dítě a jíž je tolik třeba dopřát, aby mohla žít tak jako doposud, to jest hezky
se strojit, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, užít trochu skromné zábavy
a především hrát na housle? Když přišla řeč na tuto nezbytnost vydělávat
peníze, odtrhl se Řehoř vždycky nejdřív ode dveří a padl na chladné kožené sofa
vedle dveří, neboť zrovna hořel hanbou a zármutkem. Často tam proležel celé dlouhé noci,
ani oka nezamhouřil a celé hodiny jen škrábal do kůže. Anebo nelitoval velké
námahy a přisunul k oknu židli, pak vylezl na okenní parapet, a vzpíraje
se v židli, nahýbal se k oknu, patrně jen v jakési vzpomínce na
osvobodivý pocit, jaký míval dřív, když se díval z okna. Neboť ve
skutečnosti den ze dne viděl i nepatrně vzdálené věci méně a méně zřetelně;
protější nemocnici, již dříve vídal tak často, až ji proklínal, ztratil už úplně z dohledu, a nevěděl
s jistotou, že bydlí v tiché ,ale ve všem všudy městské Charlottině
ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a
šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestře stačilo, že jen dvakrát
viděla stát židli u okna, a od té doby pokaždé, když v pokojí uklidila,
přistavila židli zase přesně k oknu, ba dokonce nechávala od té doby
vnitřní okno otevřené. Kdyby jen byl mohl Řehoř promluvit se sestrou a poděkovat
jí za všechno, co pro něj musí udělat, hned by byl její služby snášel snáze;
takto tím však trpěl. Sestra se ovšem snažila zahladit pokud možno trapnost
celé věci a postupem času se jí to též samozřejmě vedlo líp a líp, jenže i
Řehoř časem všechno mnohem lepé rozpoznával. Už to, jak vcházela, bylo pro něj
hrozné. Sestra vešla, ani neztrácela čas zavíráním dveří, ačkoliv jinak velice
dbala na to, aby každého ušetřila pohledu do Řehořova pokoje, rovnou běžela
k oknu a chvatnýma rukama je dokořán otevřela, jako by se málem dusila,
zůstávala též, ať bylo sebevíc chladno, chvíli u okna a zhluboka dýchala. Tím
lítáním a lomozem děsila Řehoře dvakrát za den, celou tu dobu se třásl pod
pohovkou a přitom věděl velmi dobře, že by ho toho jistě ráda ušetřila, jen
kdyby byla s to vydržet při zavřených oknech v místnosti, kde byl
Řehoř.
Jednou, bylo to jistě
už měsíc od Řehořovy proměny a sestra neměla už přece nijak zvlášť proč žasnout nad Řehořovým vzhledem, přišla
trochu dřív než jindy a zastihla ještě Řehoře se ovšem ihned schoval pod
pohovku, ale musel čekat až do poledne, než se sestra vrátila, a zdála se mu
mnohem neklidnější než jindy. Z toho viděl, že pohled na něj je pro ni
stále ještě hodně musí přemáhat, aby neutekla už při pohledu na malý kousek
jeho těla, jímž vyčnívá zpod pohovky. Aby ji ušetřil i tohoto pohledu, odnesl
jednoho dne na hřbetě na pohovku prostěradlo – potřeboval na tu práci čtyři hodiny
– a upravil je tak, že byl teď úplně zakryt a že by ho sestra neuviděla, ani
kdyby se sehnul. Kdyby se dodunívala, že to prostěradlo je zbytečné, mohla je
přece odstranit, vždyť bylo dost jasné, že se Řehoř neuzavírá tak nadobro jen
pro zábavu, ale ona nechala prostěradlo, jak bylo, a Řehořovi se dokonce zdálo,
že zachytil vděčný pohled, když jednu chvíli prostěradlo opatrně hlavou
nadzdvihl, aby se podíval, jak sestra přijala nové zařízení.
Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli
odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví a sestřině nynější
práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim
připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali
před Řehořovým pokojem, zatímco tam sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela
jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedl, jak se
tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení. Matka chtěla ostatně
poměrně brzo Řehoře navštívit, avšak otec i sestra ji odrazovali nejdříve
rozumovými důvody, jež Řehoř velice pozorně vyslechl a jež plně schvaloval.
Později však ji museli zdržovat násilím, i když pak volala: „Pusťte mě přece
k Řehořovi, vždy´t je to můj nešťastný syn. Copak nechápete, že musím
k němu?“, pomyslel si Řehoř, že by přece jen snad bylo dobře, kdyby
k němu matka zašla, samozřejmě ne každý den, ale třeba jednou za týden;
rozumí přece všemu mnohem lépe než sestra, která přes všechnu svou statečnost
je přece jen ještě dítě a ujala se těžkého úkolu koneckonců snad jedině
z dětinské lehkomyslnosti.
Úterý 13.12.2015
Vážení čtenáři,
hlásíme se s
další částí Proměny, jedním
z nejvýznamnějších děl Franze Kafky,
abychom vám umožnili dozvědět se, jak to bylo s proměněným Řehořem Samsou
dál.
Teprve za
soumraku se Řehoř probudil z těžkého, mdlobného spánku. Jistě by se byl
zanedlouho probudil i bez vyrušení, cítil se totiž odpočaty a vyspalý, ale
připadalo mu, jako by ho byly vzbudily nějaké kvapné kroky a opatrné zavíraní
dveří do předsíně. Bledý svit pouličních elektrických lamp ležel tu a tam na
stropě pokoje a na hořejších částech nábytku, ale dole, kde byl Řehoř, byla
tma. Pomalu, ještě nešikovně tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teď poznával,
se sunul ke dveřím podívat se, co se stalo. Levý bok mu připadal jako jediná
dlouhá, nepřiměřeně se napínající jizva, a na obě řady nožiček vyloženě kulhal.
Jedna nožička se ostatně při dopoledních událostech těžce poranila – byl skoro
zázrak, že jen jedna – a vlekl ji bezvládně za sebou.
Pátek 5.12.2014
Milí
čtenáři,
Řehoř
se pomalu sunul s židlí ke dveřím, tam se jí pustil, padl na dveře, držel
se na nich zpříma – polštářky na jeho nožičkách byly trochu lepkavé – a chvíli
tam odpočíval po té námaze. Ale pak se jal ústy otáčet klíčem v zámku.
Zdálo se bohužel, že vlastně nemá žádné zuby – čím teď uchopit klíč? – zato ale
v čelistech měl ovšem velkou sílu; díky nim také opravdu pohnul klíčem a
nedbal na to, že si bezpochyby nějak ublížil, neboť se mu řinula nějaká hnědá
tekutina, stékala po klíči a kapala na podlahu. „Poslouchejte,“ řekl prokurista
ve vedlejším pokoji, „on otáčí klíčem.“ To Řehoře povzbudilo; ale všichni by na
něj měli volat, i otec a matka; „Vzhůru Řehoři,“ měli by volat, „jen do toho,
dej se pořádně do toho zámku!“ A s představou, že všichni napjatě sledují
jeho úsilí, celý bez sebe se zakousl do klíče vší silou, kterou v sobě
měl. Podle toho, jak se klíč otáčel, tancoval kolem zámku, držel se teď zpříma
už jen ústy a podle potřeby se buď na klíč věšel, nebo ho pak zas vahou celého
těla tlačil dolů. Jasnější zvuk zámku, který konečně skočil zpátky, Řehoře
zrovna probudil. Oddechl si a řekl: „Tak jsem tedy nepotřeboval zámečníka,“ a
položil hlavu na kliku, aby dveře docela otevřel.
Poněvadž musel dveře otevírat tímto
způsobem, byly už vlastně otevřeny hodně dokořán, ale jeho ještě nebylo vidět.
Musel se nejdřív pomalu otočit kolem jednoho z křídel dveří, a to velice
opatrně, nechtěl-li se zrovna před vchodem do pokoje svalit na záda. Byl ještě
zaujat tímto obtížným pohybem a neměl čas všímat si ostatních věcí, a vtom už
slyšel, jak ze sebe prokurista vyrazil hlasité „Ó!“ – znělo to, jako když vítr
zakvílí – a teď už ho také viděl – byl totiž nejblíž u dveří –, jak si tiskne
ruku na otevřená ústa a pomalu couvá, jako by ho vyháněla nějaká neviditelná,
rovnoměrně působící síla. Matka – stála tu vzdor prokuristově přítomnosti
s vlasy ještě po ránu rozpuštěnými a do výšky zježenými – pohlédla nejdřív
se sepjatýma rukama na otce, pak pokročila dva kroky k Řehořovi a klesla
k zemi doprostřed sukní, jež se kolem ní rozprostřely, tvář jí poklesla na
prsa a ztratila se. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst, jako by chtěl
Řehoře strčit zpět do pokoje, rozhlédl se pak nejistě po obývacím pokoji, poté
si rukama zakryl oči a rozplakal se, až se mu mocná hruď otřásla.
Řehoř ani do pokoje
nevstoupil, zevnitř se opíral o křídlo dveří upevněné na zástrčku, takže mu
bylo vidět jen polovinu trupu a nad ním ke straně skloněnou hlavu, jíž
nakukoval za ostatními. Zatím se už hodně rozednilo; na druhé straně ulice se
jasně rýsoval řetěz protějšího nekonečného černošedého domu – byla to nemocnice
– s pravidelnými okny, jež tvrdě prolamovala průčelí; ještě pršelo, ale
jen veliké, jednotlivě viditelné kapky, jež byly též doslova po jedné vrhány na
zem. Nádobí od snídaně stálo v přehojném množství na stole, neboť pro otce
byla snídaně nejdůležitějším jídlem dne, jež čtením všelijakých novin
protahoval celé hodiny. Přímo na protější stěně visela Řehořova fotografie z
vojny, zobrazovala ho coby poručíka, jenž s rukou na kordu a bezstarostným
úsměvem vyžaduje respekt ke svému postoji i uniformě. Dveře do předsíně byly
dokořán, a protože i dveře do bytu byly otevřené, bylo vidět ven na chodbu před
bytem a na začátek schodů vedoucích dolů.
„Tak,“ řekl Řehoř a dobře si
uvědomoval, že je jediný, kdo zachoval klid, „ihned se obléknu, sbalím kolekci
a pojedu. Chcete ještě, chcete ještě, abych jel? Tak vidíte, pane prokuristo,
nejsem umíněný a pracuji rád; s cestováním je svízel, ale já bych bez
cestování nemohl žít. Kampak jdete, pane prokuristo? Do obchodu? Ano? Povíte
tam všechno podle pravdy? Může se stát, že člověk není momentálně schopen
pracovat, ale to je zrovna pravá chvíle, aby se vzpomnělo na jeho dřívější
výkony a uvážilo se, že později, až se překážky odstraní, bude jistě pracovat
s tím větším pílí a soustředěním. Vždyť jsem panu šéfovi tolik zavázán, to
přece velmi dobře víte. Kromě toho mám na starosti rodiče a sestru. Jsem
v úzkých, ale zase se z toho dostanu. Nedělejte mi to však těžší, než
to už je. Zastaňte se mne v obchodě! Cestující nebývá v oblibě, já
vím. Lidé si myslí, že vydělává nekřesťanské peníze, a přitom si krásně žije.
Nemají totiž zvláštní důvod, proč by se nad tímto předsudkem nějak víc
zamýšleli. Vy ale, pane prokuristo, vy máte lepší přehled o poměrech než
ostatní personál, ba dokonce, zcela jen mezi námi, lepší přehled než pan šéf,
který jakožto zaměstnavatel se v úsudku snadno nechá zmást
v neprospěch zaměstnance. Víte také velmi dobře, jak snadno se cestující,
který bývá skoro celý rok mimo obchod, stane obětí klepů, náhod a bezdůvodných
stížnosti, proti nimž se nikterak nemůže bránit, poněvadž se o nich většinou
vůbec nedoví, a teprve až se vrátí vyčerpaný z nějaké cesty, pocítí doma
na vlastní kůži zlé následky, jejichž příčiny už neprohlédne. Pane prokuristo,
řekněte mi, než odejdete, slovíčko, abych viděl, že mi aspoň z malé části
dáváte za pravdu!“
Ale prokurista se už při prvních
Řehořových slovech odvrátil a jen se po něm s ohrnutými rty ohlížel přes
poškubující rameno. A během Řehořovy řeči chvilku klidně nepostál, nýbrž
nespouštěje z Řehoře oči ustupoval ke dveřím, ale zcela pozvolna, jako by
bylo tajně zakázáno opouštět pokoj. Už byl v předsíni a podle kvapného
pohybu, jímž naposledy vytáhl nohu z obývacího pokoje, by si někdo mohl
myslet, že si zrovna spálil podrážku. V předsíni však napřáhl pravou ruku
daleko před sebe ke schodům, jako by tam na něj čekalo nějaké přímo nadpozemské
vykoupení.
Řehořovi bylo jasné, že
rozhodně nesmí nechat prokuristu v tomto rozpoložení odejít, nemá-li být
jeho postavení v obchodě krajně ohroženo. Rodiče to však tak dobře
nechápou; nabyli za ta dlouhá léta přesvědčení, že Řehoř je v obchodě
zaopatřen na celý život, a mimoto jsou teď natolik zabráni do okamžitých
starostí, že ztrácejí veškerou prozíravost. Řehoř však tu prozíravost má.
Prokuristu je třeba zadržet, upokojit, přesvědčit a nakonec získat; vždyť na
tom závisí budoucnost Řehořova i celé rodiny! Kdyby tu tak byla sestra! Ta je
chytrá; plakala už, když si Řehoř ještě klidně ležel na hřbetě. A prokurista, ten
přítel žen, by si ještě dal říci; byla by zavřela dveře od bytu a
v předsíni by mu to leknutí vymluvila. Jenže sestra tu právě není, Řehoř
musí jednat sám. Nepřišlo mu na mysl, že ještě vůbec neví, jak se v této
chvíli dokáže pohybovat, ani to mu nepřišlo na mysl, že možná, ba pravděpodobně
opět nebylo rozumět tomu, co říkal, a pustil se dveřního křídla; šinul se
otvorem ven; chystal se jít za prokuristou, který se už oběma rukama směšně
přidržoval zábradlí na chodbě; ale hledaje, čeho by se zachytil, ihned upadl na
spoustu svých nožiček a slabě vykřikl. Sotva se stalo, měl poprvé toho rána
pocit tělesné pohody; nožičky měly pod sebou pevnou půdu; poslouchaly dokonale,
jak s radostí pozoroval; jevily dokonce snahu nést ho, kam se mu zachce, a
už myslel, že co chvíli se všechno trápení konečně obrátí k lepšímu. Avšak
v okamžiku, kdy tu spočinul na zemi jen kousek od matky, přímo proti ní, a
kolébal se utajeným pohybem, vyskočila náhle matka, ač zdánlivě byla přece
zcela pohroužena do sebe, a s pažemi široce rozpřaženými, prsty od sebe,
křičela: „Pomoc, proboha, pomoc!,“ hlavu měla skloněnou, jako by chtěla na
Řehoře líp vidět, ale v rozporu s tím pomateně utíkala pozpátku pryč;
zapomněla, že za sebou má prostřený stůl; když k němu dorazila, sedla si
na něj honem jako v roztržitosti; a zdálo se, že vůbec nepozoruje, že
vedle ní se z převržené konvice proudem leje káva na koberec. „Maminko, maminko,“ řekl Řehoř tiše
a vzhlédl k ní. Prokurista se mi chvíli docela vytratil z mysli; zato
neodolal a při pohledu na vytékající kávu několikrát naprázdno chňapl čelistmi.
Z toho se matka znovu dala do křiku, utekla ze stolu a padla do náručí
přibíhajícímu otci. Ale Řehoř neměl teď kdy na rodiče; prokurista byl už na
schodech, s bradou na zábradlí se ještě naposledy ohlédl. Řehoř se
rozběhl, aby ho pokud možno s jistotou dohonil; prokurista však musel něco
tušit, neboť přeskočil několik schodů najednou a zmizel; „hú!“ křičel však
ještě, rozléhalo se to po celém schodišti. Bohužel tento prokuristův útěk jako
by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby
se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel
v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu
s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a
dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje.
Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil
hlavou sebepokornější, otec jen tím více dupal. Na druhém konci matka prudce
otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si
tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se
rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.
Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec
cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit,
byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce
o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozili, že mu hůl v otcově ruce
zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen
nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže
ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se
co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu otáčet. Snad otec zpozoroval
jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky
dirigoval špičkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syčení!
Řehoř z toho dočista ztrácel hlavu. Už byl skoro úplně obrácen, když se,
poslouchaje neustále to syčení, dokonce popletl a pootočil se zase kousek
zpátky. Když však nakonec šťastně dostal hlavu před otvor dveří, ukázalo se, že
má tělo příliš široké, než aby jen tak prošlo. Otci samosebou v jeho
nynějším rozpoložení ani zdaleka nenapadlo
otevřít třeba druhé křídlo dveří a vytvořit tak Řehořovi dostatečný
průchod. Měl jedinou utkvělou myšlenku, že Řehoř musí co nejrychleji
k sobě do pokoje. Nikdy by ani nesvolil k zdlouhavým přípravám, jež Řehoř
potřeboval, aby se vztyčil a takto třeba prošel dveřmi. Jako by tu nebyla žádná
zvláštní překážka, poháněl teď spíš Řehoře s obzvláštním rámusen kupředu;
za Řehořem to už vůbec neznělo jako hlas jednoho jediného otce; teď už
doopravdy přestávaly všechny žerty a Řehoř se cpal do dveří děj se co děj.
Jedna strana těla se zvedla, šikmo trčel v otvoru dveří, bok měl celý
rozedřený, na bílých dveřích zůstaly ohavné skvrny, brzy uvízl úplně a sám od
sebe by se už nebyl dokázal pohnout, nožičky z jedné strany nahoře
třaslavě visely ve vzduchu, z druhé strany byly bolestivě přitlačeny na
zem – vtom dostal zezadu od otce mohutnou ránu, jež ho teď opravdu vysvobodila,
a silně krváceje vletěl daleko do svého pokoje. Hůl ještě přirazila dveře, pak
bylo konečně ticho.
Čtvrtek, 30.10.2014
Vážení čtenáři,
v měsíci
říjnu vám přinášíme druhou část Proměny
Franze Kafky, povídky nejednoznačně
interpretovatelné, jež je však do dnešních dnů čtenářsky přitažlivá a kterou
zároveň naleznete ve školním seznamu maturitních děl. Věříme, že přečtení druhého
dílu bude pro vás stejně příjemným zážitkem, jako tomu bylo v samotném
úvodu, kdy se Řehoř Samsa, hlavní postava celé prózy, proměnil ve spánku
v nestvůrného brouka.
Franz Kafka
Copak opravdu nestačilo poslat učedníka, aby se zeptal – když už to
prostě bez toho doptávání najde –, to musí přijít sám prokurista a celé nevinné
rodině se tak musí dát najevo, že přešetření této podezřelé okolnosti lze
svěřit jedině prokuristovu rozumu? A spíš z rozčilení, jež tyto úvahy v Řehořovi
vyvolaly, než z řádného rozhodnutí vymrštil se vší silou z postele.
Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale žádný zvláštní rámus to nebyl. Trochu ztlumil
pád koberce, též hřbet byl pružnější, než si Řehoř myslel, odtud ten dosti
nenápadný, tlumený zvuk. Jen na hlavu nebyl dost opatrný a uhodil se do ní;
kroutil jí a vzteky i bolestí ji třel o koberec.
ve školním roce
2014 / 2015 vám umožníme postupně si přečíst Proměnu, povídku Franze
Kafky, stěžejní postavy pražské německé židovské literatury a jednoho
z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Každý měsíc zveřejníme jednu část
tohoto světově proslulého díla, takže v červnu 2015, kdy vyjde poslední
díl, budete mít o knize celistvou představu. Začínáme úvodem, při němž vám
přejeme příjemný estetický zážitek.
Franz Kafka
(1883 – 1924)
Když se Řehoř
Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se
v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém
jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho
rozdělené obloukovitým výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela
přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem
k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu
příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami.
Nad stolem, na němž byla rozložená vybalená kolekce vzorků soukenného zboží –
Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl
z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu.
Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak
vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se
ji ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné
počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo
melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny
blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý
spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl
dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl
zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na
zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest,
jakou ještě nikdy nepocítil.
Ale když tu po opětovném namáhání zase
ležel a oddychoval jako předtím a znovu viděl, jak nožičky spolu zápolí snad
ještě krutěji, a nepřipadalo mu již možné vnést do té zvůle klid a řád, říkal
si zas, že nemůže setrvávat v posteli a že nejrozumnější bude obětovat
vše, jen bude-li tu sebemenší naděje, že se tím z postele vysvobodí.
Zároveň si však znovu a znovu připomínal, že mnohem lepší než zoufalé
rozhodnutí je klidná a nejklidnější rozvaha. V takových okamžicích se
zahleděl co nejupřeněji k oknu, bohužel však pohled na ranní mlhu,
zahalující i protější stranu úzké ulice, skýtal málo důvěry a svěžesti. „Už
sedm hodin,“ řekl si, když budík znovu odbíjel, „už sedm hodin a pořád ještě
taková mlha.“ A chvilku zůstal ležet v klidu a slabě oddychoval, jako by
snad očekával, že naprosté ticho vrátí skutečné a samozřejmé poměry.
úterý, 22.4. 2014
Želvy jsou plazi(y)
V pravopisných cvičeních můžeme nejednou
narazit na jev, který nelze označit jinak než sporný. Zamysleme se např. nad
následujícími dvěma větami: Želvy jsou
plazi(y) a Skřivani jsou posli(y)
jara. Obě věty pojí to, že obsahují podstatná jména rodu mužského životného
zakončená na obojetnou souhlásku, která skloňujeme podle vzoru pán, že je v nich přítomno sponové
sloveso a ještě další podstatné jméno. Je třeba si uvědomit, které ze jmen je
ve větě podmětem (v první větě jde o slovo želvy,
ve druhé skřivani). Pak musíme
zvážit, zda druhé jméno je užito v 1., nebo 7. pádě.
Už na
základních školách se děti učí, že ptáme-li se kdo, co?, jde o 1. pád a
v takovém případě musíme v koncovce rodu mužského životného napsat
měkké i (Želvy jsou plazi a Skřivani
jsou posli jara). Někdo se ale může zeptat kým, čím? jsou želvy a skřivani
a napíše tvrdé y (Želvy jsou plazy a Skřivani jsou posly jara). A kde je pravda? Rozhodnout, zda
přísudkové jméno je ve tvaru nominativu, nebo instrumentálu, bývá někdy vskutku
obtížné. Zcela jednoznačná pravidla pro to, kdy zvolit 1. pád a kdy 7., totiž
neexistují!
Třebaže
v první větě bychom jednoznačně dali přednost pravopisné podobě Želvy jsou plazi, rozhodně bychom tvar plazy nehodnotili jako „hrubou“ chybu. Rozdíly
mezi užitím přísudkového jména v 1. a 7. p. se stírají a tvary 7. pádu se
prosazují i tam, kde bychom očekávali 1. p. (viz rozšířené spojení Je pravdou, že…). U druhé věty je nutno
přijmout obě řešení: Skřivani jsou posli
jara i Skřivani jsou posly jara. Tento
typ vět do diktátů ani domácích cvičení rozhodně nepatří, a tak se naši žáci
nemusejí obávat, že by podobné „chytáky“ učitelé češtiny do pravopisného
procvičování zařazovali.
_________________________________________________________________
středa, 12. března, 2014
Kolikátého bude příští pátek?
Jedním ze slov, jehož nejednoznačný význam často
způsobuje nedorozumění, je výraz příští.
Řekneme-li např. ve středu 5. května, že příští pátek začíná hokejové mistrovství
světa, může si někdo tuto informaci vyložit tak, že svátek sportu startuje 7.
května, zatímco jiný člověk se bude domnívat, že úvodní buly bude vhozeno o týden
později, tedy 14. května. Pak nám tedy nezbývá nic jiného, než že skutečné
datum startu šampionátu zjistíme např. na internetu. Ale jak je to se slůvkem příští doopravdy?
Nejednotná
interpretace panuje především u spojení, v nichž se přídavné jméno váže
zejména k názvům dní, jak vyplývá z úvodu tohoto článku. Zůstaňme u
příkladu příští pátek. Budeme-li se
držet slovníkového výkladu a řekneme-li ve čtvrtek 6. května příští pátek nemám čas, mělo by to
znamenat ‚v pátek 7. května nemáme čas’. Kdyby tomu tak skutečně bylo,
k žádným pochybnostem by nedocházelo. Mnozí však význam spojení příští pátek opírají právě o den, kdy
dané spojení použili. Jestliže ve čtvrtek 6. května pronesou příští pátek nemám čas, myslí tím pátek
14. května, jinak by říkali tento pátek
nemám čas. Z toho tedy plyne, že pro většinu lidí má den promluvy na
určení, který pátek mají na mysli, zásadní vliv. Čím více se blíží
k pátku, tím více inklinují k tomu, považovat za příští pátek 14.
květen. Těžko však lze stanovit den předělový.
Čas
promluvy může hrát svou roli i pro význam spojení slova příští s podstatnými jmény označujícími delší časové období (týden, měsíc, prázdniny, rok), stejně
tak s výrazy místními: stanice,
odbočka, křižovatka. Pokud tramvaj stojí v zastávce, zřejmě pro
většinu bude příští stanice ta,
v níž po rozjezdu zastaví. Jestliže je však již tramvaj v pohybu,
mluvčí se na tom, o kterou stanici jde, shodnout nemusí. Třebaže podle SSJČ se
zdá být význam slova příští jednoznačný, v praxi tomu tak, alespoň ve
spojení s některými podstatnými jmény, není. Abychom se vyvarovali
nedorozumění, je třeba s možností dvojího výkladu počítat a raději spojení
jako příští pátek specifikovat.
Mgr. Tomáš Urban
__________________________________________________________________
středa, 29. ledna, 2014
Psaní některých přejatých slov
Všechna
tato slova pojí fakt, že si někdy nevíme rady s jejich grafickou podobou.
To platí např. u slov absorpce / absorbce či kolaps / kolabs. Infinitiv
zní absorbovat a kolabovat, proto bychom se mohli domnívat, že se podstatná jména
píší s b, jenže…výrazy absorpce a kolaps mají svůj původ v latině. Základovým slovem jsou
slovesa absorbere a collabi (absorbovat a kolabovat),
z nichž byla odvozena substantiva absorptio,
které se do češtiny adaptovalo jako absorpce,
a collapsus, jež v češtině
získalo podobu kolaps.
Lidé v psaní podstatných jmen chybují
proto, že se (mylně) opírají o analogii s českými výrazy, kdy se slova
příbuzná, třebaže se vlivem znělostní asimilace vyslovují různě, píší shodně (hloubit − hlouba, vyhýbat − výhybka). U uvedených přejatých slov
však tato pravidla neplatí, a je tudíž nutné si způsob psaní pamatovat, pakliže
ovšem nejsme vzděláni v latinském jazyce a nejsme s to tvary přejatých
slov zdůvodnit. Doplňme, že původní, latinské střídání nalézáme i u dalších
výrazů: abstrahovat − abstrakce, extrahovat − extrakce, kontrahovat − kontrakce, reagovat − reakce.
Dovolujeme si ještě upozornit na dvojici slůvek, která činí nemalé
problémy: standardní − standartní. V češtině existují dva
velmi podobné výrazy: standard a standarta. Ačkoliv oba vycházejí ze
stejného slova, a to z latinského extendere,
význam mají jiný a odlišily se i pravopisně. Výraz standard znamená ‚ustálenou, normální míru, stupeň jako základ
hodnocení něčeho‘, např. životní standard,
běžný standard. Oproti tomu standarta znamená menší vyztužený
praporec jako symbol či tabuli s nápisem, heslem upevněnou na tyči a
nesenou v průvodu, např. prezidentská
standarta, hradní standarta.
Mgr. Tomáš Urban
__________________________________________________________________________________________________________________
čtvrtek, 12. prosince, 2013
Řadové číslovky
U řadových
číslovek budí pochybnosti jejich formální podoba, zejména to, zda jednotlivé
komponenty psát dohromady, nebo zvlášť, a to především u číslovek vyšších řádů.
Řadové číslovky řádu desítek se užívají ve dvou podobách: dvacátý první, třicátý pátý, devadesátý sedmý (každá složka se píše
zvlášť) nebo jedenadvacátý/jednadvacátý,
pětatřicátý, sedmadevadesátý (obě složky se píší dohromady). U řádů vyšších
je tvoření číslovek již složitější.
Začněme stovkami: Pokud potřebujeme slovně
zapsat 200., 300., 500. (např.
zákazník), spojíme tvar druhého pádu číslovky základní (dvou, tří, pěti) s výrazem stý:
dvoustý, třístý, pětistý a obě části
píšeme dohromady. Jestliže po těchto číslovkách následují i výrazy označující
desítky, popř. jednotky (159., 231., 986.),
píší se zvlášť: stý padesátý devátý,
dvoustý třicátý první, devítistý osmdesátý šestý. Je možný však ještě jeden
způsob: výraz označující stovky může zůstat v podobě číslovky základní: stopadesátý, dvěstěpadesátý. Zvlášť se
pak píší jen výrazy označující jednotky: stopadesátý
devátý, dvěstětřicátý pátý, devětsetosmdesátý šestý.
Analogicky pak postupujeme i u tisíců,
milionů a miliard: Číslici 150 000.
zapíšeme stopadesátitisící, podobně
např. třistatisící, pětsettisící,
dvoumiliontý, desetimiliontý, šestsetmiliontý, dvoumiliardtý, pětimiliardtý,
stomiliardtý. Užívání řadových číslovek vyšších řádů, zejména těch, které
obsahují ještě i stovky a desítky, není v praxi obvyklé. Pokud by bylo
zapotřebí je užít, doporučujeme zapsat je číslicemi.
Mgr. Tomáš Urban
_____________________________________________________________________________________________________________________
úterý, 19. listopadu 2013
Je „stovka“
číslovka, nebo podstatné jméno?
Akademická Mluvnice češtiny 2
(1986) rozlišuje mezi různými druhy číslovek i tzv. číslovky skupinové. Jde o
označení skupin jevů − nejčastěji osob − podle počtu jejich členů: vedle forem dvojice, pár k nim patří i výrazy
tvořené příponami -ka/-ička/-ovka: dvojka, sedmička, stovka. Ve školské
praxi se s pojmem skupinových číslovek nepracuje a uvedené výrazy se
hodnotí jako podstatná jména. Takové pojetí má oporu v gramatikách češtiny
vydaných pro potřeby školní výuky.
Mgr. Tomáš Urban
23.5.2013
Třída III.A dvakrát na besedě o literatuře
24.2.2016
25.1.2016
8.1.2016
8.1.2016
Mgr. Karel Singer
24.11.2015
Spisovatel Ivan Klíma besedoval na naší škole !
Magnesia
Litera 2016
Knihou roku
2016 se stal román Daniely Hodrové Točité věty. Podle poroty výjimečný, pro
čtenáře však náročný text je sugestivní autorskou zpovědí reflektující
přátelství, téma paměti i posledních věcí člověka. Kniha získala hlavní cenu v
soutěži Magnesia Litera spojenou s odměnou 200.000,- Kč.
Předány byly
i další ceny v sedmi kategoriích. Patnáctému ročníku cen, jež si kladou za cíl
popularizovat kvalitní tuzemskou i překladovou literaturu, dominovaly ženy.
Kromě hlavní ceny je v sedmi kategoriích šest vítězek, ženská je i vítězka
čtenářské ankety, kde nejvíce lidí hlasovalo pro deníkovou knihu Ani Geislerové
P. S. Muži zvítězili pouze v kategorii poezie (Ladislav Zedník: Město jeden
kámen) a dětské (Robin Král: Vynálezárium).
Hodrové
román je niternou zpovědí, v níž se citlivě prožívané přátelství autobiografické
vypravěčky se spisovatelkou Bohumilou Grögerovou a výtvarnicí Adrienou
Šimotovou doplňuje s osobitými reflexemi tvůrčího procesu, vzniku textu.
Grögerová, zesnulá před dvěma lety, získala titul Kniha roku v roce 2009 za
svou básnickou skladbu Rukopis.
Stejně jako
v předchozích Hodrové knihách se podle poroty i v tomto díle projevuje její
kulturní erudice a originální artistní práce s románovým tvarem. Její věty se
bohatě rozvíjejí a splétají do vrstvícího se příběhu, v němž se přítomnost
prostupuje se vzpomínkami, osudy hrdinů se opakovaně potkávají s osudy
nežijících lidí, všední situace se střídají s alegorickými a snovými výjevy,
zdánlivě obyčejné věci nabývají symbolických významů.
Nejsledovanější
kategorii, tedy Literu za prózu, v níž byla nominovaná i Hodrová, vyhrála kniha
Anny Bolavé Do tmy. Pod pseudonymem se skrývá bohemistka, jazyková korektorka,
recenzentka a spisovatelka Bohumila Adamová (1981). Její prozaický debut
vypráví příběh ženy, která se snaží utéct od minulosti, odchází do přírody a
posedle sbírá léčivé rostliny. Román vypráví o závislosti, jež vede k izolaci i
ztrátě sebe samé.
Litera za
objev roku podporovanou a dotované agenturou Dilia patří Blance Jedličkové za
její knihu Ženy na rozcestí s podtitulem Divadlo a ženy okolo něj 1939-1945.
Autorka se snaží v knize na příkladu několika žen z doby protektorátu
zodpovědět otázky, které se týkají společenské každodennosti v době okupace a
toho, jak válka působila na postavení žen.
Literu v
kategorii dětské dostal Robin Král za svůj titul Vynálezárium, v němž dětem
předkládá méně známé básnické formy. Od loňska soutěží v ceně Magnesia Litera i
blogy, letos vyhrál Tomáš Princ se svým blogem Humans of Prague. Loňská vítězka
Marie Doležalová svůj blog vydala posléze knižně a prodala na tuzemské poměry
výjimečných 25.000 kusů. Také loňskému vítězi, románu Martina Reinera Básník,
zvedla podle pořadatelů cena prodej na celkových více než 10.000 kusů.
Držitelé cen Magnesia Litera 2016:
Kniha roku:
Daniela
Hodrová: Točité věty (Malvern)
Litera za
prózu:
Anna Bolavá:
Do tmy (Odeon)
Litera za
poezii:
Ladislav
Zedník: Město jeden kámen (Dauphin)
Litera za
knihu pro děti a mládež:
Robin Král:
Vynálezárium (Běžíliška)
Litera za
literaturu faktu:
Milena
Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství
1914-1918 (Paseka)
Litera za
nakladatelský čin:
Barbora
Baronová: Dita Pepe: Intimita (Wo-men)
Litera za překladovou
knihu:
Joanna
Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)
DILIA Litera
pro objev roku:
Blanka
Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)
Kosmas cena
čtenářů:
Aňa
Geislerová: P.S. (Ikar)
Magnesia
blog roku:
Tomáš Princ:
Humans of Prague
Zdroj:
ceskenoviny.cz
18.3.2016Třída III.A dvakrát na besedě o literatuře
Městská
knihovna Most v lednu a únoru letošního roku uspořádala dvě besedy
s literární tematikou. První z nich byla věnována literárním druhům a
žánrům, aby si žáci zopakovali a prohloubili literárněteoretické znalosti, jež
nabyli ve škole. Paní Jílková, která dělala průvodkyni, vedla dialogický výklad
nejen o literárních druzích (epika, lyrika, drama), o charakteristikách
jednotlivých útvarů (povídka, novela, román…) a o rozdílnosti výrazových forem
(poezie x próza), ale i o tom, jaké základní dělení literatury existuje. Druhá
část byla věnována prohlídce knihovny, aby se žáci naučili, kde a podle čeho
mohou najít knihy v knihovně.
Druhá
beseda byla zaměřena na komiksy, tedy žánr, který v posledních letech
zažívá obrovský boom. Žáci se hned v úvodu dozvěděli, že komiks lze
definovat jako obrázkový materiál, jenž líčí nějaký příběh a je provázen jen
nezbytně nutným minimem textu, který bývá zúžen zpravidla výlučně na dialog a
vychází postavám z úst v podobě „bublin“. Dále pak byli přítomní seznámeni
s významnými představiteli komiksů, a to provenience jak tuzemské (J.
Foglar, K. Saudek), tak zahraniční (S. Lee, Art Spiegelman). Závěrečná část
besedy se nesla v duchu individuálního čtení komiksových knih, čímž byl
dovršen cíl nenásilnou formou přimět žáky k aktivní recepci literárního
díla.
Není
pochyb o tom, že besedy tohoto typu jsou nejen vítaným pomocníkem žáků při získávání
pozitivního vztahu ke krásnému písemnictví, ale také důležitým faktorem
stran osvojení části literárního učiva k maturitní zkoušce. Proto SHŠ
Bukaschool se hodlá do těchto a podobných akcí zapojovat i v budoucnu.
Tomáš Urban
24.2.2016
Knižní TIP: Petr
Novotný – Vezmu sekeru
První verš cikánské písně Vezmu sekeru, všechny lidi
zabiju, dal název románu, který strhujícím způsobem vypráví příběhy tří
mladíků, kteří se ocitli za zdmi ústavu pro mladistvé delikventy.
Pavel Richter, inteligentní syn dobře situovaných rodičů, hýčkaný hmotným blahobytem, který mu vynahrazuje nedostatek lásky a péče.
Sebevědomý mladý muž je potrestán za autohavárii způsobenou v opilosti.
Gejza Horvát, nadaný cikán, jehož vzdorná písnička Vezmu sekeru, je ústředním motivem vyjadřující gesto vzpoury proti životní situaci, která mu předurčuje roly povaleče, zloděje a násilníka.
S obdivem pozoruje, jak se s trestem vyrovnává Pavel, jehož navíc miluje krásná dívka Ivonka.
Rvačka o dívku je příčinou Gejzova trestu.
Do třetice Jirka Koblížek, nešťastník odložený v 6 letech do dětského domova. Jeho život definitivně rozvrátí trágédie k níž dojde po jeho návratu domů.
Pavel Richter, inteligentní syn dobře situovaných rodičů, hýčkaný hmotným blahobytem, který mu vynahrazuje nedostatek lásky a péče.
Sebevědomý mladý muž je potrestán za autohavárii způsobenou v opilosti.
Gejza Horvát, nadaný cikán, jehož vzdorná písnička Vezmu sekeru, je ústředním motivem vyjadřující gesto vzpoury proti životní situaci, která mu předurčuje roly povaleče, zloděje a násilníka.
S obdivem pozoruje, jak se s trestem vyrovnává Pavel, jehož navíc miluje krásná dívka Ivonka.
Rvačka o dívku je příčinou Gejzova trestu.
Do třetice Jirka Koblížek, nešťastník odložený v 6 letech do dětského domova. Jeho život definitivně rozvrátí trágédie k níž dojde po jeho návratu domů.
(Zdroj: www.databazeknih.cz)
Záludnosti českého jazyka
25.1.2016
Cenu Karla Čapka dostal spisovatel Petr Šabach
Cenu Karla Čapka pro rok 2016 dostal od Českého centra PEN klubu spisovatel Petr Šabach. Cena se udílí každý druhý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda oceněný autor a jeho dílo naplňují Čapkovy ideály, tedy přispívají k tomu, "aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty, nebo aby byly ubráněny". Šabach je do konce týdne v zahraničí, cenu převzala ředitelka nakladatelství Paseka Anna Horáčková a spisovatel poslal pořadatelům ceny video s pozdravem. V něm děkuje nejen PEN klubu, ale také jejímu otci, zakladateli Paseky Ladislavu Horáčkovi, který zemřel loni v létě ve věku 68 let. Petr Šabach patří ke kmenovým autorům Paseky.
"Nejméně polovina té ceny by měla patřit Láďovi Horáčkovi, který mě do toho zvláštního světa psaní uvedl," řekl Šabach. Požádal PEN klub, aby rozhodl o tom, na jaké účely by měla jít odměna s cenou spojená, která činí 100 tisíc korun. "Myslím, že nejlepší řešení by bylo, protože je to cena za literaturu, aby se ty peníze dostaly do oblastí, kde svoboda slova není takovou samozřejmostí jako u nás," řekl. Podle poroty Šabach nalezl zvlášť přesvědčivý způsob, jak oslovit mladou generaci. Zejména tím, jak zdůrazňuje styčné rysy mezi vlastním projevem a myšlením svých čtenářů, jejich vnímáním světa kolem sebe, konstatovala porota. V ní letos zasedli Jiří Dědeček, Petr Kotyk, Michal Novotný a Jiří Stránský a předsedal jí Vladimír Karfík. Cenu Karla Čapka založilo České centrum PEN klubu v roce 1994, kdy byla poprvé vyhlášena u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena Karla Čapka představuje bronzovou plastiku v podobě rozevřené knihy s oboustranným reliéfem Karla Čapka, kterou vytvořil sochař Vladimír Preclík, a je spojena s odměnou. Petr Šabach od svého debutu Jak potopit Austrálii vytvořil literární dílo vyhraněného projevu
a stylu. "Život nepíše povídky s pointama. Nikomu z nás se nestala příhoda, která by se dala hned vyprávět v silvestrovské televizi," říká sám o svém díle. Jeho prózy posloužily jako náměty divácky úspěšných filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz.
Autor: ČTK
Mgr. Tomáš Urban
8.1.2016
Knižní tip: Radka Denemarková – Peníze od Hitlera
Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti. (Zdroj:http://www.databazeknih.cz/)
Tato kniha se objeví v příštích letech ve školním maturitním seznamu.
8.1.2016
700 LET KARLA IV.
V roce 2016 si Česká republika připomene 700. výročí narození Karla IV. Toto jubileum je vhodným okamžikem, abychom se veřejně přihlásili k odkazu jednoho z nejvýznamnějších panovníků nejen českých, ale i evropských dějin. (Zdroj: http://otecvlasti.eu/)
24.11.2015
Spisovatel Ivan Klíma besedoval na naší škole !
Ve středu 18.
listopadu 2015 zažila Soukromá hotelová škola Bukaschool, s.r.o., výjimečný
den, protože ji navštívila vzácná osobnost české literatury, laureát mnoha
ocenění (Cena Franze Kafky, Cena Ferdinanda Peroutky, Magnesia Litera…), Ivan Klíma. Tento prozaik, dramatik a
publicista, proslavený zejména romány Soudce
z milosti a Láska a smetí,
vyprávěl našim žákům o svém pestrém a složitém životě ve 20. století, jež nazval
ve svých knihách „šílené“.
Druhou světovou válku
musel kvůli svým židovským kořenům prožít v Terezíně ovládaném nacisty.
Jako jeden z mála nebyl transportován do vyhlazovacích koncentračních táborů v
Polsku (Osvětim, Sobibor, Majdanek, Treblinka, Chelmno…), což mu zachránilo
život před jistým zplynováním. Líčení těchto tragických událostí zanechalo
v posluchačích velký dojem.
Komunistický režim
působil Ivanu Klímovi komplikace za normalizace, neboť právě v této době
nesměl oficiálně publikovat, a tak vydával své texty prostřednictvím samizdatu
a exilu. Tuto zakázanou činnost vyvíjel navzdory permanentní šikaně ze strany
StB. Po sametové revoluci spoluzaložil Obec spisovatelů a stal se předsedou
českého centra PEN-klubu.
Další
část besedy byla zaměřena čistě literárně, a tak se žáci dozvěděli zajímavosti
o autorově tvorbě a jeho zdrojích inspirace, mezi něž patřili především Karel
Čapek a Franz Kafka (témata lidskosti, poznání, samoty, mechanizmu moci,
absurdity lidského bytí). Beseda byla vedena dialogickou metodou, a proto o
průběhu rozhodovali sami žáci, kteří svými otázkami potvrzovali, že jsou
tématem i způsobem prezentace osloveni.
Tato skutečnost se
potvrdila zejména v okamžiku, kdy Ivan Klíma zasazoval literární otázky
žáků do historického kontextu, díky čemuž získávaly odpovědi na přitažlivosti.
Zúčastnění díky besedě pochopili, že literatura a dějepis mají mnohem větší
smysl, než je pouhé získání pěkné známky ze školních předmětů. I proto setkání
s významným českým spisovatelem splnilo cíl, který byl stanoven.
Tomáš Urban
Tomáš Urban
20.11.2015
KNIŽNÍ TIP (NEJEN) K MATURITĚ Cormac McCarthy – CESTA
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu. (www.databazeknih.cz)
Pondělí 23.2.2015
Vážení a milí,
začtěte
se do dalšího pokračování osudů Řehoře Samsy, protagonisty prózy Franze Kafky Proměna, který se jako brouk trápí čím dál tím víc…
Hned
první den vyložil otec matce i sestře celkové majetkové poměry a vyhlídky. Tu a
tam vstal od stolu a z malé wertheimky, kterou zachránil před pěti lety
při bankrotu svého obchodu, přinesl nějaký doklad nebo zápisník. Bylo slyšet,
jak odmyká složitý zámek a zase ho zamyká, když vyndal to, co hledal. Tyto
otcovy výklady byly částečně první potěšitelnou věcí, kterou Řehoř od začátku
svého zajetí uslyšel. Měl za to, že otci z onoho obchodu nezbylo ani to
nejmenší, alespoň mu otec nic opačného neřekl a Řehoř se ho po tom ovšem ani
neptal. Jedinou Řehořovou starostí bylo tehdy přičinit se ze všech sil, aby
rodina co nejrychleji zapomněla na tu obchodní pohromu, která všechny uvrhla do
napjaté beznaděje. A tak tehdy pustil s docela mimořádným zápalem do práce
a skoro přes noc se z malého příručního stal obchodním cestujícím, který
měl ovšem daleko jiné možnosti výdělku a jehož pracovní úspěchy se formou
provize okamžitě měnily v hotové peníze, jež pak mohl doma užaslé a
šťastné rodině položit na stůl. Bývaly to krásné časy a nikdy se pak už
neopakovaly, aspoň ne s tím leskem, ačkoli Řehoř později vydělával tolik,
že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostě si na to
zvykli, jak rodina, tak Řehoř, oni s povděkem přijímali peníze, on je rád
odevzdával, ale chyběla tomu už jaksi ta pravá srdečnost. Pouze sestra byla
Řehořovi přece jen i nadále blízká, a poněvadž na rozdíl od něho velice
milovala hudbu a dovedla jímavě hrát na housle, pojal tajný úmysl, že jí
napřesrok pošle na konzervatoř bez ohledu na velké výlohy, které s tím
jistě budou spojeny a které už nějak uhradí. Když se Řehoř nakrátko zdržel
v městě, často padla v rozhovorech se sestrou zmínka o konzervatoři,
ale vždy jen jako o krásném snu, na jehož uskutečnění se nedalo ani pomyslit, a
rodiče ani tyto nevinné zmínky neslyšeli rádi; ale Řehoř na to pomýšlel
s určitostí a hodlal vše na Štědrý večer slavnostně oznámit.
Takové myšlenky, jež
v jeho současném stavu nebyly, vůbec k ničemu, mu táhly hlavou, když
tam stál zpříma přilepen na dveře a naslouchal. Někdy už samou únavou nemohl
ani naslouchat a hlava mu ochable udeřila o dveře, ale hled ji zase vztyčil,
neboť i tak nepatrný hluk, jaký tím způsobil, bylo vedle slyšet a všichni
zmlkli. „Co to zase vyvadí?“ řekl otec po chvíli, obraceje se zřejmě ke dveřím,
a teprve pak se zas pomalu vrátil k přerušenému rozhovoru.
Řehořovi bylo teď sdostatek jasné –
otec totiž obvykle své výklady častěji opakoval, jednak proto, že se sám těmito
věcmi už dávno nezabýval, jednak také proto, že matka všemu hled napoprvé
neporozuměla - , že přes všechno neštěstí zbylo ještě ze starých časů docela
malé ovšem jmění, jež díky nedotčeným úrokům mezitím vzrostlo. Kromě toho však
ty peníze, jež Řehoř měsíc co měsíc nosil domů – sám si pro sebe ponechával jen
pár zlatek - ,se neutratily docela a nashromáždil se z nich malý kapitál.
Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a měl radost z té nečekané prozíravosti
a šetrnosti. Byl by vlastně mohl těmito přebytečnými penězi dále uplatit otcův
dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl značně
přiblížil, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.
Jenže těch peněz zdaleka
nebylo dost, aby snad rodina mohla být živa z úroku; vystačili by rodině
k životu snad na rok, nejvýš na dva, na víc ne. Byla to tedy jen částka,
na kterou se vlastně nesmí sáhnout a která se musí uložit pro případ nouze;
peníze na živobytí však třeba vydělávat. Jenže otec byl sice zdravý, ale starý
člověk, který už pět let vůbec nepracoval a rozhodně si nesměl příliš troufat;
za těch pět let, jež byla prvními prázdninami v jeho namáhavém a přece
neúspěšném životě, hodně ztloustl a stal se těžkopádný. A má teď snad vydělávat
stará matka, kterou trápí záducha, takže už přejít pokoj je pro ni námaha, a
která každý druhý den proleží s návalem dušnosti na pohovce u otevřeného
okna? A má teď vydělávat peníze sestra, která je v sedmnácti letech ještě
dítě a jíž je tolik třeba dopřát, aby mohla žít tak jako doposud, to jest hezky
se strojit, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, užít trochu skromné zábavy
a především hrát na housle? Když přišla řeč na tuto nezbytnost vydělávat
peníze, odtrhl se Řehoř vždycky nejdřív ode dveří a padl na chladné kožené sofa
vedle dveří, neboť zrovna hořel hanbou a zármutkem. Často tam proležel celé dlouhé noci,
ani oka nezamhouřil a celé hodiny jen škrábal do kůže. Anebo nelitoval velké
námahy a přisunul k oknu židli, pak vylezl na okenní parapet, a vzpíraje
se v židli, nahýbal se k oknu, patrně jen v jakési vzpomínce na
osvobodivý pocit, jaký míval dřív, když se díval z okna. Neboť ve
skutečnosti den ze dne viděl i nepatrně vzdálené věci méně a méně zřetelně;
protější nemocnici, již dříve vídal tak často, až ji proklínal, ztratil už úplně z dohledu, a nevěděl
s jistotou, že bydlí v tiché ,ale ve všem všudy městské Charlottině
ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a
šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestře stačilo, že jen dvakrát
viděla stát židli u okna, a od té doby pokaždé, když v pokojí uklidila,
přistavila židli zase přesně k oknu, ba dokonce nechávala od té doby
vnitřní okno otevřené. Kdyby jen byl mohl Řehoř promluvit se sestrou a poděkovat
jí za všechno, co pro něj musí udělat, hned by byl její služby snášel snáze;
takto tím však trpěl. Sestra se ovšem snažila zahladit pokud možno trapnost
celé věci a postupem času se jí to též samozřejmě vedlo líp a líp, jenže i
Řehoř časem všechno mnohem lepé rozpoznával. Už to, jak vcházela, bylo pro něj
hrozné. Sestra vešla, ani neztrácela čas zavíráním dveří, ačkoliv jinak velice
dbala na to, aby každého ušetřila pohledu do Řehořova pokoje, rovnou běžela
k oknu a chvatnýma rukama je dokořán otevřela, jako by se málem dusila,
zůstávala též, ať bylo sebevíc chladno, chvíli u okna a zhluboka dýchala. Tím
lítáním a lomozem děsila Řehoře dvakrát za den, celou tu dobu se třásl pod
pohovkou a přitom věděl velmi dobře, že by ho toho jistě ráda ušetřila, jen
kdyby byla s to vydržet při zavřených oknech v místnosti, kde byl
Řehoř.
Jednou, bylo to jistě
už měsíc od Řehořovy proměny a sestra neměla už přece nijak zvlášť proč žasnout nad Řehořovým vzhledem, přišla
trochu dřív než jindy a zastihla ještě Řehoře se ovšem ihned schoval pod
pohovku, ale musel čekat až do poledne, než se sestra vrátila, a zdála se mu
mnohem neklidnější než jindy. Z toho viděl, že pohled na něj je pro ni
stále ještě hodně musí přemáhat, aby neutekla už při pohledu na malý kousek
jeho těla, jímž vyčnívá zpod pohovky. Aby ji ušetřil i tohoto pohledu, odnesl
jednoho dne na hřbetě na pohovku prostěradlo – potřeboval na tu práci čtyři hodiny
– a upravil je tak, že byl teď úplně zakryt a že by ho sestra neuviděla, ani
kdyby se sehnul. Kdyby se dodunívala, že to prostěradlo je zbytečné, mohla je
přece odstranit, vždyť bylo dost jasné, že se Řehoř neuzavírá tak nadobro jen
pro zábavu, ale ona nechala prostěradlo, jak bylo, a Řehořovi se dokonce zdálo,
že zachytil vděčný pohled, když jednu chvíli prostěradlo opatrně hlavou
nadzdvihl, aby se podíval, jak sestra přijala nové zařízení.
Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli
odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví a sestřině nynější
práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim
připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali
před Řehořovým pokojem, zatímco tam sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela
jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedl, jak se
tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení. Matka chtěla ostatně
poměrně brzo Řehoře navštívit, avšak otec i sestra ji odrazovali nejdříve
rozumovými důvody, jež Řehoř velice pozorně vyslechl a jež plně schvaloval.
Později však ji museli zdržovat násilím, i když pak volala: „Pusťte mě přece
k Řehořovi, vždy´t je to můj nešťastný syn. Copak nechápete, že musím
k němu?“, pomyslel si Řehoř, že by přece jen snad bylo dobře, kdyby
k němu matka zašla, samozřejmě ne každý den, ale třeba jednou za týden;
rozumí přece všemu mnohem lépe než sestra, která přes všechnu svou statečnost
je přece jen ještě dítě a ujala se těžkého úkolu koneckonců snad jedině
z dětinské lehkomyslnosti.
Úterý 13.12.2015
Vážení čtenáři,
hlásíme se s
další částí Proměny, jedním
z nejvýznamnějších děl Franze Kafky,
abychom vám umožnili dozvědět se, jak to bylo s proměněným Řehořem Samsou
dál.
Teprve za
soumraku se Řehoř probudil z těžkého, mdlobného spánku. Jistě by se byl
zanedlouho probudil i bez vyrušení, cítil se totiž odpočaty a vyspalý, ale
připadalo mu, jako by ho byly vzbudily nějaké kvapné kroky a opatrné zavíraní
dveří do předsíně. Bledý svit pouličních elektrických lamp ležel tu a tam na
stropě pokoje a na hořejších částech nábytku, ale dole, kde byl Řehoř, byla
tma. Pomalu, ještě nešikovně tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teď poznával,
se sunul ke dveřím podívat se, co se stalo. Levý bok mu připadal jako jediná
dlouhá, nepřiměřeně se napínající jizva, a na obě řady nožiček vyloženě kulhal.
Jedna nožička se ostatně při dopoledních událostech těžce poranila – byl skoro
zázrak, že jen jedna – a vlekl ji bezvládně za sebou.
Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam
vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého
mléka, v němž plavaly na krájené kousky bílého chleba. Radosti by se byl
skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po
oči hlavu do mléka ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil
choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen, když celé tělo se supěním
spolupracovalo –, ale navíc mi mléko, které jinak bývávalo jeho zamilovaným nápojem
a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se
skoro odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.
V obývacím pokoji rozsvítili plyn,
jak viděl Řehoř škvírou ve dveřích, ale ačkoli jindy otec touto dobou matce a
někdy i dceři nahlas čítával z odpoledního vydání novin, nebylo teď slyšet
ani hlásku. Nu, třeba už toho předčítání, o němž mu sestra vždycky vyprávěla i
psala, nadobro nechali. Ale všude kolem bylo takové ticho, přestože byt přece
jistě nebyl prázdný. „Jakým tichým životem to rodina žije,“ řekl si Řehoř, a
zíraje upřené do tmy, pociťoval velkou hrdost, že rodičům i sestře zaopatřil
takový život v tak pěkném bytě. Ale což jestli teď všechen klid, všechen
blahobyt, všechna spokojenost vezme hrozný konec? Aby nepropadal takovým
myšlenkám, začal se Řehoř pohybovat a lezl po pokoji sem a tam.
Jednou za celý ten dlouhý večer se malou
škvírou pootevřely a rychle opět zavřely jedny postranní dveře a jednou ty
druhé; nejspíš se někomu zachtělo vejít dovnitř, ale potom si to zas rozmyslel.
Řehoř so tedy stoupl rovnou ke dveřím do obývacího pokoje, odhodlán přece jen
dostat váhajícího návštěvníka dovnitř nebo aspoň zjistit, kdo to je; ale dveře
se teď už neotevíraly a Řehoř čekal marně. Dříve, dokud byly dveře zamčeny,
všichni chtěli k němu dovnitř, teď, když jedny dveře sám otevřel a druhé
byly patrně otevřeny během dne, nepřicházel nikdo a klíče byly teď také
zastrčeny zvenčí.
Teprve pozdě v noci se
v obývacím pokoji zhaslo, a teď bylo snadné zjistit, že rodiče a sestra
byli až do té doby vzhůru, bylo totiž jasně slyšet, jak všichni tři po špičkách
odcházejí. Teď už k Řehořovi až do rána jistě nikdo nepřijde; měl tedy
spoustu času rozmyslet si v klidu, jak by si teď měl nově uspořádat svůj
život. Avšak vysoký, prázdný pokoj, v němž byl nucen naplocho ležet na
podlaze, mu naháněl strach, a přitom ani nevěděl proč, vždyť to byl jeho pokoj,
v němž bydlil už pět let – i obrátil se napolo bezděčně a pospíšil si
s trochou studu po pohovku, kde se ihned cítil velmi příjemně, ačkoli měl
hřbet trochu zmáčknout a ačkoli nemohl už zvednout hlavu, a litoval jenom, že
se mu tělo kvůli té šířce nevejde pod pohovku celé.
Tam zůstal celou noc, již zčásti strávil
v polospánku, z něhož ho co chvíli vytrhl hlad, zčásti však
v starostech a nejasných nadějích, které však vesměs vedly k závěru,
že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí a všestrannými ohledy po moci
rodině snášet nesnáze, které jí v svém nynějším stavu nutně bude působit.
Už časně ráno, skoro byla ještě noc, měl
Řehoř příležitost vyzkoušet, jak pevné je předsevzetí, jež pojal, neboť sestra,
skoro úplně oblečená, otevřela dveře z předsíně a napjatě se dívala
dovnitř. Nenašla ho hned, ale když ho zpozorovala pod pohovkou – někde proboha
musel přece být, nemohl přece odletět –, vyděsila se tolik, že se neovládla a
zase dveře zvenčí přibouchla. Ale jako by litovala svého chování, hned zas
dveře otevřela a vešla po špičkách jako těžce nemocnému nebo dokonce
k někomu cizímu. Řehoř vysunul hlavu až k samému kraji pohovky a
pozoroval ji. Jestlipak si všimne, že se mléka ani nedotkl, a to ne že by neměl
hlad, a jestlipak přinese nějaké to jídlo, které by mu líp vyhovovalo?
Neudělá-li to sama od sebe, umře raději hlady, než aby ji na to upozorňoval,
přestože vlastně cítil strašné nutkání vyrazit zpod pohovky, vrhnout se sestře
k nohám a poprosit o něco dobrého k jídlu. Ale sestra okamžitě
s údivem zpozorovala dosud plnou misku, z níž jen trochu mléka bylo
kolem dokola rozlito, hned ji zvedla, ne sice holou rukou, nýbrž s hadrem,
a vynesla ji ven. Řehoř náramně zvědav, co mu za to přinese, dělal si nejrůznější
představy. Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila.
Aby vyzkoušela jeho chuť, přinesla mu na starých novinách rozprostřený celý
výběr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře obalená ztuhlou bílou
omáčkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím
prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený
chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještě misku určenou
patrně jednou provždy pro Řehoře, do níž nalila vodu. A z taktu, neboť
věděla, že by Řehoř před ní nejedl, zmizela co nejrychleji, a dokonce otočila
klíčem, jen aby Řehoř pochopil, že si může udělat pohodlí, jaké chce. Řehořovi
se nožičky jen míhaly, když šlo o jídlo. Ostatně i jeho rány se už úplně
zahojily, nic už mu nevadilo, žasl nad tím a vzpomněl si, jak se víc než před
měsícem nepatrně řízl nožem do prstu a jak ho ta rána ještě předevčírem bolela.
Že bych byl teď méně citlivý? Pomyslel si a už začal hltavě ocucávat sýr, který
ho ze všech jídel lákal nejdříve a nejnaléhavěji. Na jeden ráz a s očima
slzícíma uspokojením zhltl sýr, zeleninu a omáčku; naopak čerstvá jídla mu
nechutnala, ani jejich pach nesnášel, a dokonce věci, které se chystal sníst,
so odvlekl kousek stranou. Dávno byl už se vším hotov a jen líně ležel na tom
samém místě, když sestra pomalu otočila klíčem na znamení, aby se odklidil. To
ho hned vyplašilo, ačkoliv už skoro podřimoval, a pospíchal zase pod pohovku.
Ale stálo ho to velké přemáhání, aby zůstal pod pohovkou i tu krátkou dobu, co
byla sestra v pokoji, neboť z hojného jídla se mu trochu zakulatilo
břicho a v tom těsném prostoru sotva dýchal. Co chvíli se tak trochu dusil
a přitom s očima poněkud vyboulenýma přihlížel, jak nic netušící sestra
smetá koštětem nejen zbytky, ale i jídlo, jehož se Řehoř ani nedotkl, jako by
tedy ani to už nebylo k potřebě, a jak chvatně všechno hází do kbelíku,
který uzavřela dřevěným víkem, načež všechno vynesla ven. Sotva se otočila,
vysoukal se Řehoř zpod pohovky a protáhl se a nafoukl.
Takto dostával teď Řehoř najíst každý den,
jednou ráno, kdy rodiče i služka ještě spali, podruhé, když se všichni
naobědvali, neboť potom si rodiče ještě na chvíli zdřímli a služku poslala
sestra pro něco ven. Jistě ani oni nechtěli, aby Řehoř umřel hlady, ale snad by
byli nesnesli, aby se dovídali o jeho jídle jinak než z doslechu, snad je
chtěla sestra ušetřit sebemenšího zármutku, vždyť se opravdu trápili už tak
dost.
Jakými výmluvami dostali to první
dopoledne lékaře a zámečníka zase z bytu, to se už Řehoř vůbec nemohl
dovědět, neboť jelikož jemu nebylo rozumět, nenapadlo nikoho, ani sestru, že by
on mohl rozumět druhým a když byla sestra u něho v pokoji, musel se
spokojit s tím, že jen tu a tam zaslechl, jak vzdychá a vzývá všechny
svaté. Teprve později, když si na všechno trochu zvykla – že by si zvykla
docela, na to nebylo ovšem ani pomyšlení –, pochytil Řehoř občas nějakou
poznámku, která byla míněna laskavě nebo se tak dala vyložit. „Dnes mu ale
chutnalo,“ říkala, když Řehoř jídlo jaksepatří spořádal, kdežto v opačném
případě, který se postupem času opakoval čím dál častěji, říkávala skoro
smutně: „Zase to všechno nechal.“
I když se Řehoř nemohl bezprostředně
dovědět nic nového, leccos vyposlechl z vedlejších pokojů, a kdykoli
zaslechl nějaké hlasy, hned se hnal k příslušným dveřím a celým tělem se
na ně přimáčkl. Zvláště první dobu nebylo rozhovoru, aby se, třeba jen skrytě,
nedotýkal jeho. Celé dva dny bylo při každém jídle slyšet, jak rokují, co teď
počít; ale i mezi jednotlivými jídly se mluvilo na totéž téma, neboť vždy byli
doma aspoň dva členové rodiny, protože nikdo ani nechtěl zůstávat doma sám, a
nechat byt úplně opuštěný bylo přece naprosto vyloučeno. Služka také hned první
den – nebylo docela jasné, co a kolik o celém případě věděla – na kolenou prosila
matku, aby ji okamžitě propustila, a když se za čtvrt hodiny na to loučila,
děkovala se slzami v očích za propuštění jako za největší dobrodiní,
jakého se jí tu dostalo, a aniž ji kdo o to žádal, strašlivě se zapřísáhla, že
nikomu nevyzradí ani to nejmenší.
Pátek 5.12.2014
Milí
čtenáři,
přinášíme vám další část povídky Franze Kafky Proměna. Přečtěte si tedy pokračování nejednoduchého příběhu
hlavního hrdiny, který musí čelit nejrůznějším nástrahám a překážkám, jež jako
člověk nebyl nucen řešit, nyní jako odporný brouk však ano.
Řehoř
se pomalu sunul s židlí ke dveřím, tam se jí pustil, padl na dveře, držel
se na nich zpříma – polštářky na jeho nožičkách byly trochu lepkavé – a chvíli
tam odpočíval po té námaze. Ale pak se jal ústy otáčet klíčem v zámku.
Zdálo se bohužel, že vlastně nemá žádné zuby – čím teď uchopit klíč? – zato ale
v čelistech měl ovšem velkou sílu; díky nim také opravdu pohnul klíčem a
nedbal na to, že si bezpochyby nějak ublížil, neboť se mu řinula nějaká hnědá
tekutina, stékala po klíči a kapala na podlahu. „Poslouchejte,“ řekl prokurista
ve vedlejším pokoji, „on otáčí klíčem.“ To Řehoře povzbudilo; ale všichni by na
něj měli volat, i otec a matka; „Vzhůru Řehoři,“ měli by volat, „jen do toho,
dej se pořádně do toho zámku!“ A s představou, že všichni napjatě sledují
jeho úsilí, celý bez sebe se zakousl do klíče vší silou, kterou v sobě
měl. Podle toho, jak se klíč otáčel, tancoval kolem zámku, držel se teď zpříma
už jen ústy a podle potřeby se buď na klíč věšel, nebo ho pak zas vahou celého
těla tlačil dolů. Jasnější zvuk zámku, který konečně skočil zpátky, Řehoře
zrovna probudil. Oddechl si a řekl: „Tak jsem tedy nepotřeboval zámečníka,“ a
položil hlavu na kliku, aby dveře docela otevřel.
Poněvadž musel dveře otevírat tímto
způsobem, byly už vlastně otevřeny hodně dokořán, ale jeho ještě nebylo vidět.
Musel se nejdřív pomalu otočit kolem jednoho z křídel dveří, a to velice
opatrně, nechtěl-li se zrovna před vchodem do pokoje svalit na záda. Byl ještě
zaujat tímto obtížným pohybem a neměl čas všímat si ostatních věcí, a vtom už
slyšel, jak ze sebe prokurista vyrazil hlasité „Ó!“ – znělo to, jako když vítr
zakvílí – a teď už ho také viděl – byl totiž nejblíž u dveří –, jak si tiskne
ruku na otevřená ústa a pomalu couvá, jako by ho vyháněla nějaká neviditelná,
rovnoměrně působící síla. Matka – stála tu vzdor prokuristově přítomnosti
s vlasy ještě po ránu rozpuštěnými a do výšky zježenými – pohlédla nejdřív
se sepjatýma rukama na otce, pak pokročila dva kroky k Řehořovi a klesla
k zemi doprostřed sukní, jež se kolem ní rozprostřely, tvář jí poklesla na
prsa a ztratila se. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst, jako by chtěl
Řehoře strčit zpět do pokoje, rozhlédl se pak nejistě po obývacím pokoji, poté
si rukama zakryl oči a rozplakal se, až se mu mocná hruď otřásla.
Řehoř ani do pokoje
nevstoupil, zevnitř se opíral o křídlo dveří upevněné na zástrčku, takže mu
bylo vidět jen polovinu trupu a nad ním ke straně skloněnou hlavu, jíž
nakukoval za ostatními. Zatím se už hodně rozednilo; na druhé straně ulice se
jasně rýsoval řetěz protějšího nekonečného černošedého domu – byla to nemocnice
– s pravidelnými okny, jež tvrdě prolamovala průčelí; ještě pršelo, ale
jen veliké, jednotlivě viditelné kapky, jež byly též doslova po jedné vrhány na
zem. Nádobí od snídaně stálo v přehojném množství na stole, neboť pro otce
byla snídaně nejdůležitějším jídlem dne, jež čtením všelijakých novin
protahoval celé hodiny. Přímo na protější stěně visela Řehořova fotografie z
vojny, zobrazovala ho coby poručíka, jenž s rukou na kordu a bezstarostným
úsměvem vyžaduje respekt ke svému postoji i uniformě. Dveře do předsíně byly
dokořán, a protože i dveře do bytu byly otevřené, bylo vidět ven na chodbu před
bytem a na začátek schodů vedoucích dolů.
„Tak,“ řekl Řehoř a dobře si
uvědomoval, že je jediný, kdo zachoval klid, „ihned se obléknu, sbalím kolekci
a pojedu. Chcete ještě, chcete ještě, abych jel? Tak vidíte, pane prokuristo,
nejsem umíněný a pracuji rád; s cestováním je svízel, ale já bych bez
cestování nemohl žít. Kampak jdete, pane prokuristo? Do obchodu? Ano? Povíte
tam všechno podle pravdy? Může se stát, že člověk není momentálně schopen
pracovat, ale to je zrovna pravá chvíle, aby se vzpomnělo na jeho dřívější
výkony a uvážilo se, že později, až se překážky odstraní, bude jistě pracovat
s tím větším pílí a soustředěním. Vždyť jsem panu šéfovi tolik zavázán, to
přece velmi dobře víte. Kromě toho mám na starosti rodiče a sestru. Jsem
v úzkých, ale zase se z toho dostanu. Nedělejte mi to však těžší, než
to už je. Zastaňte se mne v obchodě! Cestující nebývá v oblibě, já
vím. Lidé si myslí, že vydělává nekřesťanské peníze, a přitom si krásně žije.
Nemají totiž zvláštní důvod, proč by se nad tímto předsudkem nějak víc
zamýšleli. Vy ale, pane prokuristo, vy máte lepší přehled o poměrech než
ostatní personál, ba dokonce, zcela jen mezi námi, lepší přehled než pan šéf,
který jakožto zaměstnavatel se v úsudku snadno nechá zmást
v neprospěch zaměstnance. Víte také velmi dobře, jak snadno se cestující,
který bývá skoro celý rok mimo obchod, stane obětí klepů, náhod a bezdůvodných
stížnosti, proti nimž se nikterak nemůže bránit, poněvadž se o nich většinou
vůbec nedoví, a teprve až se vrátí vyčerpaný z nějaké cesty, pocítí doma
na vlastní kůži zlé následky, jejichž příčiny už neprohlédne. Pane prokuristo,
řekněte mi, než odejdete, slovíčko, abych viděl, že mi aspoň z malé části
dáváte za pravdu!“
Ale prokurista se už při prvních
Řehořových slovech odvrátil a jen se po něm s ohrnutými rty ohlížel přes
poškubující rameno. A během Řehořovy řeči chvilku klidně nepostál, nýbrž
nespouštěje z Řehoře oči ustupoval ke dveřím, ale zcela pozvolna, jako by
bylo tajně zakázáno opouštět pokoj. Už byl v předsíni a podle kvapného
pohybu, jímž naposledy vytáhl nohu z obývacího pokoje, by si někdo mohl
myslet, že si zrovna spálil podrážku. V předsíni však napřáhl pravou ruku
daleko před sebe ke schodům, jako by tam na něj čekalo nějaké přímo nadpozemské
vykoupení.
Řehořovi bylo jasné, že
rozhodně nesmí nechat prokuristu v tomto rozpoložení odejít, nemá-li být
jeho postavení v obchodě krajně ohroženo. Rodiče to však tak dobře
nechápou; nabyli za ta dlouhá léta přesvědčení, že Řehoř je v obchodě
zaopatřen na celý život, a mimoto jsou teď natolik zabráni do okamžitých
starostí, že ztrácejí veškerou prozíravost. Řehoř však tu prozíravost má.
Prokuristu je třeba zadržet, upokojit, přesvědčit a nakonec získat; vždyť na
tom závisí budoucnost Řehořova i celé rodiny! Kdyby tu tak byla sestra! Ta je
chytrá; plakala už, když si Řehoř ještě klidně ležel na hřbetě. A prokurista, ten
přítel žen, by si ještě dal říci; byla by zavřela dveře od bytu a
v předsíni by mu to leknutí vymluvila. Jenže sestra tu právě není, Řehoř
musí jednat sám. Nepřišlo mu na mysl, že ještě vůbec neví, jak se v této
chvíli dokáže pohybovat, ani to mu nepřišlo na mysl, že možná, ba pravděpodobně
opět nebylo rozumět tomu, co říkal, a pustil se dveřního křídla; šinul se
otvorem ven; chystal se jít za prokuristou, který se už oběma rukama směšně
přidržoval zábradlí na chodbě; ale hledaje, čeho by se zachytil, ihned upadl na
spoustu svých nožiček a slabě vykřikl. Sotva se stalo, měl poprvé toho rána
pocit tělesné pohody; nožičky měly pod sebou pevnou půdu; poslouchaly dokonale,
jak s radostí pozoroval; jevily dokonce snahu nést ho, kam se mu zachce, a
už myslel, že co chvíli se všechno trápení konečně obrátí k lepšímu. Avšak
v okamžiku, kdy tu spočinul na zemi jen kousek od matky, přímo proti ní, a
kolébal se utajeným pohybem, vyskočila náhle matka, ač zdánlivě byla přece
zcela pohroužena do sebe, a s pažemi široce rozpřaženými, prsty od sebe,
křičela: „Pomoc, proboha, pomoc!,“ hlavu měla skloněnou, jako by chtěla na
Řehoře líp vidět, ale v rozporu s tím pomateně utíkala pozpátku pryč;
zapomněla, že za sebou má prostřený stůl; když k němu dorazila, sedla si
na něj honem jako v roztržitosti; a zdálo se, že vůbec nepozoruje, že
vedle ní se z převržené konvice proudem leje káva na koberec. „Maminko, maminko,“ řekl Řehoř tiše
a vzhlédl k ní. Prokurista se mi chvíli docela vytratil z mysli; zato
neodolal a při pohledu na vytékající kávu několikrát naprázdno chňapl čelistmi.
Z toho se matka znovu dala do křiku, utekla ze stolu a padla do náručí
přibíhajícímu otci. Ale Řehoř neměl teď kdy na rodiče; prokurista byl už na
schodech, s bradou na zábradlí se ještě naposledy ohlédl. Řehoř se
rozběhl, aby ho pokud možno s jistotou dohonil; prokurista však musel něco
tušit, neboť přeskočil několik schodů najednou a zmizel; „hú!“ křičel však
ještě, rozléhalo se to po celém schodišti. Bohužel tento prokuristův útěk jako
by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby
se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel
v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu
s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a
dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje.
Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil
hlavou sebepokornější, otec jen tím více dupal. Na druhém konci matka prudce
otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si
tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se
rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.
Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec
cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit,
byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce
o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozili, že mu hůl v otcově ruce
zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen
nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže
ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se
co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu otáčet. Snad otec zpozoroval
jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky
dirigoval špičkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syčení!
Řehoř z toho dočista ztrácel hlavu. Už byl skoro úplně obrácen, když se,
poslouchaje neustále to syčení, dokonce popletl a pootočil se zase kousek
zpátky. Když však nakonec šťastně dostal hlavu před otvor dveří, ukázalo se, že
má tělo příliš široké, než aby jen tak prošlo. Otci samosebou v jeho
nynějším rozpoložení ani zdaleka nenapadlo
otevřít třeba druhé křídlo dveří a vytvořit tak Řehořovi dostatečný
průchod. Měl jedinou utkvělou myšlenku, že Řehoř musí co nejrychleji
k sobě do pokoje. Nikdy by ani nesvolil k zdlouhavým přípravám, jež Řehoř
potřeboval, aby se vztyčil a takto třeba prošel dveřmi. Jako by tu nebyla žádná
zvláštní překážka, poháněl teď spíš Řehoře s obzvláštním rámusen kupředu;
za Řehořem to už vůbec neznělo jako hlas jednoho jediného otce; teď už
doopravdy přestávaly všechny žerty a Řehoř se cpal do dveří děj se co děj.
Jedna strana těla se zvedla, šikmo trčel v otvoru dveří, bok měl celý
rozedřený, na bílých dveřích zůstaly ohavné skvrny, brzy uvízl úplně a sám od
sebe by se už nebyl dokázal pohnout, nožičky z jedné strany nahoře
třaslavě visely ve vzduchu, z druhé strany byly bolestivě přitlačeny na
zem – vtom dostal zezadu od otce mohutnou ránu, jež ho teď opravdu vysvobodila,
a silně krváceje vletěl daleko do svého pokoje. Hůl ještě přirazila dveře, pak
bylo konečně ticho.
Čtvrtek, 30.10.2014
Vážení čtenáři,
v měsíci
říjnu vám přinášíme druhou část Proměny
Franze Kafky, povídky nejednoznačně
interpretovatelné, jež je však do dnešních dnů čtenářsky přitažlivá a kterou
zároveň naleznete ve školním seznamu maturitních děl. Věříme, že přečtení druhého
dílu bude pro vás stejně příjemným zážitkem, jako tomu bylo v samotném
úvodu, kdy se Řehoř Samsa, hlavní postava celé prózy, proměnil ve spánku
v nestvůrného brouka.
Franz Kafka
Proměna
2. část
Copak opravdu nestačilo poslat učedníka, aby se zeptal – když už to
prostě bez toho doptávání najde –, to musí přijít sám prokurista a celé nevinné
rodině se tak musí dát najevo, že přešetření této podezřelé okolnosti lze
svěřit jedině prokuristovu rozumu? A spíš z rozčilení, jež tyto úvahy v Řehořovi
vyvolaly, než z řádného rozhodnutí vymrštil se vší silou z postele.
Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale žádný zvláštní rámus to nebyl. Trochu ztlumil
pád koberce, též hřbet byl pružnější, než si Řehoř myslel, odtud ten dosti
nenápadný, tlumený zvuk. Jen na hlavu nebyl dost opatrný a uhodil se do ní;
kroutil jí a vzteky i bolestí ji třel o koberec.
„Tam uvnitř něco spadlo,“ řekl prokurista v pokoji vlevo. Řehoř si
zkoušel představit, jestli by se také prokuristovi nemohlo jednou stát něco
podobného jako dnes jemu; vždyť takovou možnost je vlastně nutno připustit. Ale
jako v neomalenou odpověď na tuto otázku udělal prokurista ve vedlejším
pokoji několik rázných kroků a zavrzal lakýrkami. Z pokoje vpravo
oznamovala sestra Řehořovi šeptem: „Řehoři, prokurista je tu.“ „Já vím,“ řekl
Řehoř pro sebe; ale netroufal si
promluvit tak nahlas, aby to sestra uslyšela. „Řehoři,“ řekl teď otec
z levého pokoje, „přišel pan prokurista a táže se, proč jsi neodjel ranním
vlakem. Nevíme, co mu máme říci. Ostatně chce také mluvit s tebou osobně.
Otevři tedy, prosím tě. On už bude tak laskav a promine nám ten nepořádek
v pokoji.“ „Dobré jitro, pane Samso,“ volal už prokurista vlídně. „Není mu
dobře,“ řekla matka prokuristovi, zatímco otec ještě mluvil u dveří, „není mu
dobře, pane prokuristo, to mi věřte. Jakpak by jinak mohl Řehoř zmeškat vlak?
Vždyť ten chlapec nemyslí na nic jiného než na obchod. Už se skoro zlobím, že
si někdy večer nevyjde; teď byl přece týden ve městě, ale večer co večer byl
doma. Sedí tu s námi u stolu a tiše si čte noviny nebo studuje jízdní
řády. K rozptýlení mu stačí vyřezávat si lupenkovou pilkou. Tuhle se
například za dva tři večery vyřezal rámeček; podívejte se, jaký je pěkný; visí
uvnitř v pokoji; hned to uvidíte, jak Řehoř otevře. Jsem vůbec ráda, že tu
jste, pane prokuristo; sami bychom byli Řehoře nepřiměli, aby otevřel; je
takový umíněný; a určitě mu není dobře, ačkoli to ráno zapíral.“ „Hned přijdu,“
řekl Řehoř pomalu a obezřetně a nehýbal se, aby mu neušlo ani slovo
z rozhovoru. „Jinak si to, milostivá paní, také nedovedu vysvětlit,“ řekl
prokurista, „doufejme, že to není nic vážného. I když na druhou stranu zas
musím říci, že my obchodníci – bohužel nebo naštěstí, jak chcete – musíme velmi
často lehkou nevolnost z obchodních ohledů prostě přemoci.“ „Tak může už pan prokurista
k tobě dovnitř?“ ptal se netrpělivý otec a znovu zaklepal na dveře. „Ne,“
řekl Řehoř. V pokoji vlevo nastalo trapné ticho, v pokoji vpravo
začala sestra vzlykat.
Pročpak nejde sestra k ostatním? Asi teprve vstala a ještě se ani
nezačala strojit. A proč pláče? Protože on nevstává a nepouští prokuristu
dovnitř, protože se vystavuje nebezpečí, že ztratí místo a že by pak šéf zase
znovu pronásledoval rodiče starými pohledávkami? To jsou snad přece jen zatím
zbytečné starosti. Ještě je Řehoř zde a ani ho nenapadá opustit rodinu.
V tuto chvíli zde ovšem leží na koberci a nikdo, kdo by znal jeho stav, by
po něm nemohl vážně žádat, aby pustil prokuristu dovnitř. Ale kvůli této malé
nezdvořilosti, pro niž by se přece později snadno našla vhodná výmluva, nemohou
Řehoře jen tak najednou propustit. A Řehořovi se zdálo, že by bylo mnohem
rozumnější, kdyby ho teď nechali na pokoji a nerušili ho pláčem a domlouváním.
Ale právě ta nejistota druhé skličovala a omlouvala jejich chování.
„Pane Samso,“zvolal teď prokurista
zvýšeným hlasem, „copak se děje? Zabarikádujete se tu v pokoji, odpovídáte
jen ano a ne, působíte rodičům velké, zbytečné starosti a zanedbáváte –
podotýkám to je tak mimochodem – své úřední povinnosti způsobem vlastně
neslýchaným. Mluvím tu jménem vašich rodičů a vašeho šéfa a žádám vás se vší
vážností o okamžité jasné vysvětlení. Já žasnu, já žasnu. Měl jsem za to, že
vás znám jako pokojného, rozumného člověka, a vy tu teď najednou, zdá se,
chcete předvádět prapodivné vrtochy. Šéf mi sice dnes ráno naznačil možné
vysvětlení vaší nedbalosti – týkalo se inkasa, jež vám bylo nedávno svěřeno –,
ale já jsem se opravdu téměř zaručil svým čestným slovem, že takové vysvětlení
jistě není správné. Teď však tu vidím vaši nepochopitelnou umíněnost a dočista
ztrácím chuť sebeméně se vás zastávat. A vaše postavení naprosto není
nejpevnější. Měl jsem původně v úmyslu říci vám to všechno mezi čtyřma
očima, ale když mě tu necháváte tak nadarmo ztrácet čas, nevím, proč by se o
tom neměli dovědět i vaši páni rodiče. Vaše výkony v poslední době byly
tedy velmi neuspokojivé; není sice roční doba na zvláštní obchody, to uznáváme;
avšak taková roční doba, kdy by se nedělaly žádné obchody, vůbec neexistuje,
pane Samso, nesmí existovat.“
„Ale pane prokuristo,“ zvolal
Řehoř celý bez sebe a v rozčilení zapomněl na všechno ostatní, „vždyť já
hned, okamžitě otevřu. Slabá nevolnost, závrať mi nedovolily vstát. Ležím teď
ještě v posteli. Ale teď už jsem zase docela svěží. Zrovna vstávám
z postele. Jen chvilku strpení! Nejde to ještě tak dobře, jak jsem myslel.
Je mi už ale líp. Jak jen to tak na člověka padne! Ještě včera večer mi bylo
docela dobře, rodiče to přece vědí, totiž lépe řečeno už včera večer jsem tak
trochu něco tušil. Muselo to být na mně vidět. Proč jen jsem to v obchodě
nehlásil! Ale to si člověk vždycky myslí, že nemoc přechodí a že není třeba
zůstávat doma. Pane prokuristo! Ušetřete mé rodiče! Vždyť k všemu tomu, co
mi vyčítáte, není důvod; vždyť mi o tom nikdo slovo neřekl. Třeba jste nečetl
poslední zakázky, které jsem posílal. Ostatně ještě vlakem o osmé pojedu na
cestu, těch pár hodin klidu mě posilnilo. Jenom se nezdržujte, pane prokuristo;
hned jsem v obchodě, a buďte tak laskav, vyřiďte to panu šéfovi spolu
s mým poručením!“
A zatímco to všechno Řehoř ze sebe o překot
chrlil a sotva věděl, co říká, snadno se, patrně díky cviku, který získal
v posteli, přiblížil k prádelníku a pokoušel se teď podle něho
vztyčit. Skutečně chtěl otevřít, skutečně se chtěl ukázat a promluvit
s prokuristou; byl žádostiv dovědět se, co řeknou ostatní, kteří po něm
teď tak volají, až ho uvidí. Jestli se polekají, nebude už mít Řehoř žádnou
odpovědnost a může být klidný. Jestli ale přijmou vše s klidem, pak ani on
se nemá proč rozčilovat, a pospíší-li si, může být skutečně v osm na
nádraží. Nejdříve se párkrát smekl po hladkém prádelníku, ale posléze se
odrazil vší silou a stál zpříma; bolestí v podbřišku si už vůbec nevšímal,
ačkoli ho tam zle pálilo. Potom padl na opěradlo blízké židle a nožičkami se
zachytil jeho okraje. Avšak tím také nad sebou nabyl vlády a zůstal potichu,
neboť teď si mohl poslechnout, co říká prokurista.
„Rozuměli jste jediné
slovo?“ ptal se prokurista rodičů, „snad si z nás nedělá blázny?“
„Proboha,“ zvolala už matka s pláčem, „třeba je těžce nemocen a my ho tu
trápíme. Markétko! Markétko!“ zvolala pak. „Co je, maminko?“ volala sestra
z druhé strany. Domlouvaly se přes Řehořův pokoj. „Musíš okamžitě
k lékaři. Řehoř mluví?“ „To byl zvířecí hlas,“ řekl prokurista nápadně
tiše ve srovnání s matčiným křikem. „Anno! Anno!“ volal otec skrz předsíň
do kuchyně a zatleskal, „ihned běžte pro zámečníka!“ A už proběhla obě děvčata
s šustícími sukněmi předsíní – jak se dokázala sestra tak rychle ustrojit?
– a vyrazila z bytu. Ani nebylo slyšet bouchnout dveře; snad je nechaly
otevřené, jak to bývá v bytech, kde se stalo velké neštěstí.
Ale Řehoř byl teď mnohem klidnější.
Jeho slovům tedy už sice nerozuměli, ačkoliv jemu připadala dost jasná,
jasnější než předtím, snad proto, že ucho si zvyklo. Ale rozhodně už teď
uvěřili, že to s ním není docela v pořádku, a jsou mu schopni pomoci.
Důvěra a jistota, s nimiž byla učiněna první opatření, působily na něho
blahodárně. Měl pocit, že je opět zahrnut do lidského okruhu, a jak od lékaře,
tak od zámečníka – jež od sebe vlastně přesně neodlišoval – čekal velkolepé a
překvapivé výkony. Aby měl pro nadcházející rozhodná jednání co možná jasný
hlas, odkašlal si trochu, snaže se to ovšem provést zcela tlumeně, neboť možná
že už tento zvuk zněl jinak než lidské kašlání, což si už sám netroufal
posoudit. Vedle v pokoji zatím všechno úplně ztichlo. Snad sedí rodina
s prokuristou u stolu a šeptají si, snad se všichni opírají o dveře a
naslouchají.
Pondělí, 29.9.2014
Vážení čtenáři,
ve školním roce
2014 / 2015 vám umožníme postupně si přečíst Proměnu, povídku Franze
Kafky, stěžejní postavy pražské německé židovské literatury a jednoho
z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Každý měsíc zveřejníme jednu část
tohoto světově proslulého díla, takže v červnu 2015, kdy vyjde poslední
díl, budete mít o knize celistvou představu. Začínáme úvodem, při němž vám
přejeme příjemný estetický zážitek.
Franz Kafka
(1883 – 1924)
Proměna
1. část
Když se Řehoř
Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se
v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém
jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho
rozdělené obloukovitým výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela
přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem
k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložená vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se ji ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.
Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložená vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se ji ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.
Ach bože pomyslel si, jaké jsem si to
vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem
víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním,
starosti o vlakové spojení nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající
známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!
Ucítil nahoře na břiše slabé svědění pomalu se sunul po hřbetě k čelu
postele, aby mohl lépe zvednout hlavu našel svědící místo, poseté spoustou
drobných bílých teček, které nedovedl posoudit a chtěl to místo jednou nohou
ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.
Sklouzl
opět zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání člověk dočista
zpitomí, pomyslel si. Člověk se potřebuje vyspat. Jiní kupci si žijí jak ženy
v harému. Když se například během odpoledne vrátím do hostince, abych si
přepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni teprve u snídaně. To bych si tak
mohl zkusit u svého šéfa; na místě bych letěl. Ostatní kdoví jestli by to pro
mne nebylo lepší. Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď, šel
bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě
spadl z pultu! Je to také divný způsob, sednout si na pult a z té
výšky mluvit se zaměstnancem, který navíc kvůli šéfově nedoslýchavosti musí
přistoupit až těsně k němu. Nu, ještě se té naděje docela nevzdávám; jen
co budu mít pohromadě tolik peněz, abych splatil, co mu rodiče dluží − může to
trvat ještě tak pět šest let −, rozhodně to udělám. Pak se to rozetne. Prozatím
ovšem musím vstát, protože mi v pět jede vlak.
A podíval se na budík, který tikal na
prádelníku. Pane na nebi! pomyslel si. Bylo půl sedmé a ručičky šly klidně dál,
dokonce bylo půl pryč, pomalu už tři čtvrti. Že by byl budík nezazvonil?
Z postele bylo vidět, že byl správně nařízen na čtvrtou hodinu; určitě
také zvonil. Ale což bylo možné klidně zaspat to zvonění, které otřásá
nábytkem? Nu, klidně zrovna nespal, zato patrně tím tvrději. Co však teď počít?
Příští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírně pospíšit
a kolekce ještě není sbalená a sám se necítí nijak zvlášť svěží a spolehlivý. A
i kdyby vlak stihl, šéfovo hromování ho nemine, poněvadž sluha z obchodu čekal
u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal. Je to šéfova stvůra, bez
páteře a bez vlastního rozumu. Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo
krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let služby nebyl Řehoř ani
jednou nemocen. Šéf by určitě přišel s lékařem od nemocenské pokladny,
vyčítal by rodičům, že mají líného syna, a všechny námitky by zatrhl odkazem na
lékaře od pokladny, pro kterého jsou přece vůbec všichni lidé úplně zdrávi,
jenže se štítí práce. A byl by ostatně v tomto případě v neprávu? Až
na jistou ospalost, která byla po tom dlouhém spaní doopravdy zbytečná, cítil
se Řehoř skutečně docela dobře a dokonce měl řádný hlad.
Když si to všechno v největším spěchu
rozvažoval a nemohl se odhodlat vylézt z postele − budík právě odbíjel tři
čtvrti na sedm −, ozvalo se opatrné zaklepání na dveře v hlavách postele.
„Řehoři,“ zvolal hlas − byla to matka − „je tři čtvrti na sedm. Nechtěls
odjet?“ Ten něžný hlas! Řehoř se zděsil, když uslyšel hlas, jímž odpověděl,
nepochybně svůj dřívější hlas, do něhož se však jakoby zezdola mísilo jakési
nepotlačitelné, bolestné pípání, které jedině první okamžik ponechávalo slovům
zřetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznění, že člověk nevěděl, jestli
dobře slyší. Řehoř chtěl obšírně odpovědět a všechno vysvětlit, za těchto
okolností se však omezil na pouhé: „Ano, ano, děkuji, maminko, už vstávám.“
Skrz dřevěné dveře nebylo asi venku znát změnu v Řehořově hlase, neboť
matka se tím prohlášením uspokojila a odšourala se pryč. Ale krátká rozmluva
upozornila ostatní členy rodiny, že Řehoř je proti očekávání ještě doma, už
klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí. „Řehoři,
Řehoři,“ volal, „opak je?“ A po malé chvilce znovu naléhavě a hlubším hlasem:
„Řehoři! Řehoři!“ U druhých postranních dveří se však ozval tichý, naříkavý
hlas sestry: „Řehoři? Není ti dobře? Potřebuješ něco?“ Na obě strany odpověděl
Řehoř: „Už jsem hotov,“ a snažil se co nejpečlivěji vyslovovat a dlouhými
odmlkami mezi jednotlivými slovy zbavit svůj hlas všeho nápadného. I otec se
vrátil k snídani, avšak sestra zašeptala: „Řehoři, otevři, pro všechno na
světě.“ Ale Řehoře ani nenapadlo otevřít, zato velebil svou opatrnost, jíž
přivykl na cestách, že totiž i doma na noc zamykal všechny dveře.
Nejdříve chtěl v klidu a nerušeně
vstát, obléci se a především nasnídat, a pak teprve si rozvážit, co dál, neboť
mu nebylo jasné, že úvahy v posteli k ničemu rozumnému nepovedou.
Vzpomněl si, že už častěji cítíval v posteli jakousi lehkou bolest,
způsobenou snad nešikovnou polohou, a když potom vstal, ukázalo se, že si to
jen namlouval, i byl teď zvědav, jak se dnes jeho představy pozvolna rozplynou.
Změna hlasu nevěstí ostatně nic jiného než řádné nachlazení, nemoc obchodních
cestujících, o tom neměl nejmenší pochyby.
Odhodit přikrývku bylo docela prosté;
stačilo, aby se jen trochu nafoukl, a spadla sama. Ale dál už to šlo těžko,
hlavně proto, že byl tak nesmírně široký. Byl by potřeboval paže a ruce, aby se
zdvihl; místo nich měl však jen spoustu nožiček, které byly neustále
v roztodivném pohybu a které navíc nabyl s to ovládat. Chtěl-li naráz
některou z nich pokrčit, pak se určitě narovnala; a když se mu konečně
povedlo provést s onou nohou to, co chtěl, pracovaly zatím všechny ostatní
v krajním, bolestném vzrušení jako pominuté. „Jenom se zbytečně nezdržovat
v posteli,“ řekl si Řehoř.
Nejdřív se chtěl dostat z postele
spodní částí těla, avšak tato spodní část, kterou ostatně ještě neviděl a již
si ani nedovedl dost dobře představit, byla, jak se ukázalo, příliš těžko
pohyblivá; šlo to tak pomalu; a když sebou nakonec málem zuřivě, vší silou a
bez ohledu hodil dopředu, špatně zvolil směr, prudce narazil na dolní čelo
postele a palčivá bolest, již ucítil, ho poučila, že právě spodní část těla je
v tu chvíli snad nejchoulostivější.
Zkusil proto dostat z postele
nejdříve horní část těla a opatrně otáčel hlavou k pelesti. To se též
snadno podařilo a tělesná masa, přes svou šíři a tíhu, se posléze pomalu valila
tím směrem, kam se obrátila hlava. Ale když konečně hlava trčela ven
z postele do prázdného prostoru, bál se najednou postupovat tímto způsobem
dál, neboť kdyby tak nakonec sletěl, musel by to být zrovna zázrak, aby si
neporanil hlavu. A zrovna teď ani za nic nesmí pozbýt vědomí; to raději zůstane
v posteli.
Ale když tu po opětovném namáhání zase
ležel a oddychoval jako předtím a znovu viděl, jak nožičky spolu zápolí snad
ještě krutěji, a nepřipadalo mu již možné vnést do té zvůle klid a řád, říkal
si zas, že nemůže setrvávat v posteli a že nejrozumnější bude obětovat
vše, jen bude-li tu sebemenší naděje, že se tím z postele vysvobodí.
Zároveň si však znovu a znovu připomínal, že mnohem lepší než zoufalé
rozhodnutí je klidná a nejklidnější rozvaha. V takových okamžicích se
zahleděl co nejupřeněji k oknu, bohužel však pohled na ranní mlhu,
zahalující i protější stranu úzké ulice, skýtal málo důvěry a svěžesti. „Už
sedm hodin,“ řekl si, když budík znovu odbíjel, „už sedm hodin a pořád ještě
taková mlha.“ A chvilku zůstal ležet v klidu a slabě oddychoval, jako by
snad očekával, že naprosté ticho vrátí skutečné a samozřejmé poměry.
úterý, 22.4. 2014
Želvy jsou plazi(y)
V pravopisných cvičeních můžeme nejednou
narazit na jev, který nelze označit jinak než sporný. Zamysleme se např. nad
následujícími dvěma větami: Želvy jsou
plazi(y) a Skřivani jsou posli(y)
jara. Obě věty pojí to, že obsahují podstatná jména rodu mužského životného
zakončená na obojetnou souhlásku, která skloňujeme podle vzoru pán, že je v nich přítomno sponové
sloveso a ještě další podstatné jméno. Je třeba si uvědomit, které ze jmen je
ve větě podmětem (v první větě jde o slovo želvy,
ve druhé skřivani). Pak musíme
zvážit, zda druhé jméno je užito v 1., nebo 7. pádě.
Už na
základních školách se děti učí, že ptáme-li se kdo, co?, jde o 1. pád a
v takovém případě musíme v koncovce rodu mužského životného napsat
měkké i (Želvy jsou plazi a Skřivani
jsou posli jara). Někdo se ale může zeptat kým, čím? jsou želvy a skřivani
a napíše tvrdé y (Želvy jsou plazy a Skřivani jsou posly jara). A kde je pravda? Rozhodnout, zda
přísudkové jméno je ve tvaru nominativu, nebo instrumentálu, bývá někdy vskutku
obtížné. Zcela jednoznačná pravidla pro to, kdy zvolit 1. pád a kdy 7., totiž
neexistují!
Pevně se
drží 1. pád ve větách, v nichž se setkávají slova nadřazená a podřazená,
tedy když určitý pojem zařazujeme do třídy: Houska
je pečivo, Hrušky jsou ovoce. Z toho
vyplývá, že i v první větě by měl být výraz plaz v 1. pádě (Želvy
jsou plazi). Pokud převedeme větu do jednotného čísla, těžko by někdo
napsal: Želva je plazem, stejně tak Houska je pečivem nebo Hrušky jsou ovocem. Metoda substituce nám
pomůže i v druhé větě: Skřivan je
posel jara − Skřivan je poslem jara.
Je zřejmé, že obě varianty jsou možné. Zvolíme-li první variantu, přisuzujeme
skřivánkům stálou, trvalou vlastnost, rozhodneme-li se pro druhou, naznačujeme
hodnocení. Podobně: Petr je vynikající
žák − Petr je vynikajícím žákem.
Třebaže
v první větě bychom jednoznačně dali přednost pravopisné podobě Želvy jsou plazi, rozhodně bychom tvar plazy nehodnotili jako „hrubou“ chybu. Rozdíly
mezi užitím přísudkového jména v 1. a 7. p. se stírají a tvary 7. pádu se
prosazují i tam, kde bychom očekávali 1. p. (viz rozšířené spojení Je pravdou, že…). U druhé věty je nutno
přijmout obě řešení: Skřivani jsou posli
jara i Skřivani jsou posly jara. Tento
typ vět do diktátů ani domácích cvičení rozhodně nepatří, a tak se naši žáci
nemusejí obávat, že by podobné „chytáky“ učitelé češtiny do pravopisného
procvičování zařazovali.
Mgr. Tomáš Urban
_________________________________________________________________
středa, 12. března, 2014
Kolikátého bude příští pátek?
Jedním ze slov, jehož nejednoznačný význam často
způsobuje nedorozumění, je výraz příští.
Řekneme-li např. ve středu 5. května, že příští pátek začíná hokejové mistrovství
světa, může si někdo tuto informaci vyložit tak, že svátek sportu startuje 7.
května, zatímco jiný člověk se bude domnívat, že úvodní buly bude vhozeno o týden
později, tedy 14. května. Pak nám tedy nezbývá nic jiného, než že skutečné
datum startu šampionátu zjistíme např. na internetu. Ale jak je to se slůvkem příští doopravdy?
Podle
Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) má tento výraz dva významy: 1.
nejdříve, nejblíže následující v pořadí, v budoucnosti; hned poté, po
tomto nejbližším následující, s příklady příští den, příští jaro, příští rok, příští vydání knihy, pokračování
v příštím čísle, příští schůze; vystoupíte v příští stanici, tuto
neděli bude ještě pršet, příští už snad bude hezky; 2. budoucí,
s příklady příští události, příští
vývoj, příští pokolení, pro všechny příští časy. Slovník spisovné češtiny
se s výkladem v SSJČ shoduje. V praxi se tento výraz užívá
především v prvním významu.
Jestliže
vyjdeme ze slovníkové definice, pak zcela jednoznačná jsou ta spojení, která
obsahují korelaci výrazů tento − příští:
tuto neděli bude ještě pršet, příští už
snad bude hezky; tento víkend na
chatu nepojedeme, příští ano. Podle ní by však měla být jednoznačná také
spojení bez této korelace. Je zřejmé, že u části spojení příští + podstatné jméno v praxi k pochybnostem o významu
nedochází (někdy může napomoci kontext, jindy věcné znalosti): příští utkání hrajeme s Němci, příští
konference se uskuteční za dva roky, v příštím čísle otiskneme rozsáhlý
rozhovor…
Nejednotná
interpretace panuje především u spojení, v nichž se přídavné jméno váže
zejména k názvům dní, jak vyplývá z úvodu tohoto článku. Zůstaňme u
příkladu příští pátek. Budeme-li se
držet slovníkového výkladu a řekneme-li ve čtvrtek 6. května příští pátek nemám čas, mělo by to
znamenat ‚v pátek 7. května nemáme čas’. Kdyby tomu tak skutečně bylo,
k žádným pochybnostem by nedocházelo. Mnozí však význam spojení příští pátek opírají právě o den, kdy
dané spojení použili. Jestliže ve čtvrtek 6. května pronesou příští pátek nemám čas, myslí tím pátek
14. května, jinak by říkali tento pátek
nemám čas. Z toho tedy plyne, že pro většinu lidí má den promluvy na
určení, který pátek mají na mysli, zásadní vliv. Čím více se blíží
k pátku, tím více inklinují k tomu, považovat za příští pátek 14.
květen. Těžko však lze stanovit den předělový.
Čas
promluvy může hrát svou roli i pro význam spojení slova příští s podstatnými jmény označujícími delší časové období (týden, měsíc, prázdniny, rok), stejně
tak s výrazy místními: stanice,
odbočka, křižovatka. Pokud tramvaj stojí v zastávce, zřejmě pro
většinu bude příští stanice ta,
v níž po rozjezdu zastaví. Jestliže je však již tramvaj v pohybu,
mluvčí se na tom, o kterou stanici jde, shodnout nemusí. Třebaže podle SSJČ se
zdá být význam slova příští jednoznačný, v praxi tomu tak, alespoň ve
spojení s některými podstatnými jmény, není. Abychom se vyvarovali
nedorozumění, je třeba s možností dvojího výkladu počítat a raději spojení
jako příští pátek specifikovat.
Mgr. Tomáš Urban
__________________________________________________________________
středa, 29. ledna, 2014
Psaní některých přejatých slov
Všechna
tato slova pojí fakt, že si někdy nevíme rady s jejich grafickou podobou.
To platí např. u slov absorpce / absorbce či kolaps / kolabs. Infinitiv
zní absorbovat a kolabovat, proto bychom se mohli domnívat, že se podstatná jména
píší s b, jenže…výrazy absorpce a kolaps mají svůj původ v latině. Základovým slovem jsou
slovesa absorbere a collabi (absorbovat a kolabovat),
z nichž byla odvozena substantiva absorptio,
které se do češtiny adaptovalo jako absorpce,
a collapsus, jež v češtině
získalo podobu kolaps.
Lidé v psaní podstatných jmen chybují
proto, že se (mylně) opírají o analogii s českými výrazy, kdy se slova
příbuzná, třebaže se vlivem znělostní asimilace vyslovují různě, píší shodně (hloubit − hlouba, vyhýbat − výhybka). U uvedených přejatých slov
však tato pravidla neplatí, a je tudíž nutné si způsob psaní pamatovat, pakliže
ovšem nejsme vzděláni v latinském jazyce a nejsme s to tvary přejatých
slov zdůvodnit. Doplňme, že původní, latinské střídání nalézáme i u dalších
výrazů: abstrahovat − abstrakce, extrahovat − extrakce, kontrahovat − kontrakce, reagovat − reakce.
Dovolujeme si ještě upozornit na dvojici slůvek, která činí nemalé
problémy: standardní − standartní. V češtině existují dva
velmi podobné výrazy: standard a standarta. Ačkoliv oba vycházejí ze
stejného slova, a to z latinského extendere,
význam mají jiný a odlišily se i pravopisně. Výraz standard znamená ‚ustálenou, normální míru, stupeň jako základ
hodnocení něčeho‘, např. životní standard,
běžný standard. Oproti tomu standarta znamená menší vyztužený
praporec jako symbol či tabuli s nápisem, heslem upevněnou na tyči a
nesenou v průvodu, např. prezidentská
standarta, hradní standarta.
Mgr. Tomáš Urban
__________________________________________________________________________________________________________________
čtvrtek, 12. prosince, 2013
Řadové číslovky
U řadových
číslovek budí pochybnosti jejich formální podoba, zejména to, zda jednotlivé
komponenty psát dohromady, nebo zvlášť, a to především u číslovek vyšších řádů.
Řadové číslovky řádu desítek se užívají ve dvou podobách: dvacátý první, třicátý pátý, devadesátý sedmý (každá složka se píše
zvlášť) nebo jedenadvacátý/jednadvacátý,
pětatřicátý, sedmadevadesátý (obě složky se píší dohromady). U řádů vyšších
je tvoření číslovek již složitější.
Začněme stovkami: Pokud potřebujeme slovně
zapsat 200., 300., 500. (např.
zákazník), spojíme tvar druhého pádu číslovky základní (dvou, tří, pěti) s výrazem stý:
dvoustý, třístý, pětistý a obě části
píšeme dohromady. Jestliže po těchto číslovkách následují i výrazy označující
desítky, popř. jednotky (159., 231., 986.),
píší se zvlášť: stý padesátý devátý,
dvoustý třicátý první, devítistý osmdesátý šestý. Je možný však ještě jeden
způsob: výraz označující stovky může zůstat v podobě číslovky základní: stopadesátý, dvěstěpadesátý. Zvlášť se
pak píší jen výrazy označující jednotky: stopadesátý
devátý, dvěstětřicátý pátý, devětsetosmdesátý šestý.
Analogicky pak postupujeme i u tisíců,
milionů a miliard: Číslici 150 000.
zapíšeme stopadesátitisící, podobně
např. třistatisící, pětsettisící,
dvoumiliontý, desetimiliontý, šestsetmiliontý, dvoumiliardtý, pětimiliardtý,
stomiliardtý. Užívání řadových číslovek vyšších řádů, zejména těch, které
obsahují ještě i stovky a desítky, není v praxi obvyklé. Pokud by bylo
zapotřebí je užít, doporučujeme zapsat je číslicemi.
Mgr. Tomáš Urban
_____________________________________________________________________________________________________________________
úterý, 19. listopadu 2013
Akademická Mluvnice češtiny 2
(1986) rozlišuje mezi různými druhy číslovek i tzv. číslovky skupinové. Jde o
označení skupin jevů − nejčastěji osob − podle počtu jejich členů: vedle forem dvojice, pár k nim patří i výrazy
tvořené příponami -ka/-ička/-ovka: dvojka, sedmička, stovka. Ve školské
praxi se s pojmem skupinových číslovek nepracuje a uvedené výrazy se
hodnotí jako podstatná jména. Takové pojetí má oporu v gramatikách češtiny
vydaných pro potřeby školní výuky.Mgr. Tomáš Urban
________________________________________________________________________________________________________________
pátek, 25. 10. 2013
Zrádné slovíčko "jakýkoli"
Tento výraz označuje namátkovost či libovolnost ve
výběru. Tolik slovník. Zatímco málokdo má problémy s definicí tohoto
slůvka, často už děláme chyby v jeho zasazení do věty.
Nejprve si připomeňme, že slovo „jakýkoli“ má
bratříčka, a to nikoli nepodstatného - je to „kterýkoli“. Oba výrazy znamenají
totéž, ale pozor! Používají se v rozdílném kontextu. Zjednodušeně lze říci, že „jakýkoli“
se používá pro výběr vlastností, kvality, zatímco „kterýkoli“ pro výběr
z konkrétního souboru prvků.
Zkusme si to vysvětlit na příkladu. Různé peněžní
ústavy a jiné instituce se občas chlubí svým klientům, že všeliké záležitosti
můžete projednat na "jakékoli naší pobočce". Jak jsme však uvedli,
toto slovo odkazuje na výběr vlastností, kvality. Touto větou tedy vlastně
říkáme, že si můžeme sjednat půjčku např. na pobočce zelené, červené i žluté,
na pobočce zděné i dřevěné, malé i velké apod. Informace to může být sice
zajímavá, ovšem autoři takového textu chtěli jistě sdělit něco jiného.
Jde zde o typickou ukázku výběru z konkrétního
souboru prvků. Bude-li existovat 25 poboček po celé republice, na každé
z nich pro nás danou věc sjednají. Na kterékoli z nich.
Co je špatně na větě "nemám zájem o jakékoli
novinky"? Čeština, na rozdíl například od němčiny, používá dvojí negaci
v záporu. My řekneme "nemám žádné auto" - se dvěma zápory: nemám
a žádný. Němci by řekli "mám žádné auto". Totéž platí u naší věty
výše. Správná formulace zní "nemám zájem o žádné novinky". Lze
se domnívat, že tendence vložit na místo slova "žádný" právě
"jakýkoli" je výsledkem snahy zdůraznit, že nechceme novinky, ať by
byly skutečně jakékoli. Ovšem jakmile dáme větu do záporu, musíme říci "žádné
novinky".
Mgr. Tomáš Urban
_____________________________________________________________________________________________________________úterý, 8.10. 2013
NÁVŠTĚVA MOSTECKÉHO DIVADLA: SLUHA DVOU PÁNŮ
Hra o deseti obrazech napsaná v duchu komedie dell´arte je postavena
na bláznivě komických situacích a peripetiích, jejichž hybatelem je drzý intrikán
a mazaný sluha Truffaldino. A právě postava Truffaldina je příčina toho, že Sluha dvou pánů patří k nejoblíbenějším Goldoniho dramatickým dílům. 8. října 2013 žáci 1. – 4. ročníků navštívili tuto klasiku divadla. Mnozí z nich mají tento kousek v seznamu četby k maturitě, a tak si pěkně ulehčili práci při přípravě
na zkoušku. J
na bláznivě komických situacích a peripetiích, jejichž hybatelem je drzý intrikán
a mazaný sluha Truffaldino. A právě postava Truffaldina je příčina toho, že Sluha dvou pánů patří k nejoblíbenějším Goldoniho dramatickým dílům. 8. října 2013 žáci 1. – 4. ročníků navštívili tuto klasiku divadla. Mnozí z nich mají tento kousek v seznamu četby k maturitě, a tak si pěkně ulehčili práci při přípravě
na zkoušku. J
Mgr. Karel Singer
__________________________________________________________________________________________________________
pondělí, 7. října 2013
STUDENTSKÉ PŘEDČASNÉ
VOLBY DO PS PČR
NA BUKASCHOOL
Program společnosti Člověk v tísni Jeden svět na školách inicioval Studentské předčasné parlamentní volby, do kterých se vedle čtyř stovek středních škol v ČR zapojila 3. října 2013 i naše škola. Projekt měl za cíl zvýšit zájem mladých lidí o politické a společenské dění, přiblížit studentům demokratické principy, seznámit studenty s volebním systémem ČR, podpořit dialog týkající se správy veřejných věcí jak mezi studenty, tak mezi nimi a jejich pedagogy a zvýšit účast prvovoličů v řádných volbách.
Volební komisi tvořili žákyně a žák Kristýna Bodnárová (III. B), Lucie Tomanová (III. B) a Petr Malina (III. B).
VÝSLEDKY VOLEB
|
Poč.hlasů
|
ODS
|
16
|
TOP 09
|
19
|
ČSSD
|
12
|
KSČM
|
3
|
ANO
|
9
|
DSSS
|
8
|
Aktiv nezávislých občanů
|
4
|
Česká pirátská strana
|
9
|
LEV 21 - NS
|
1
|
SPO - Zemanovci
|
1
|
Strana soukromníků ČR
|
1
|
Strana svobodných občanů
|
8
|
SZ
|
10
|
Úsvit přímé demokracie
|
2
|
Změna
|
1
|
Neplatné
|
2
|
Celkem
|
106
|
Mgr. Karel Singer
________________________________________________________________
Pozor na pleonazmy!
Mezi
poměrně běžné stylistické nedostatky patří tzv. pleonazmy.
Jedná se o nadbytečné hromadění synonym, tedy opakování téhož. Mnohdy vychází z
nepochopení pravého či plného významu slov. Jako pleonazmus můžeme chápat např.
slovní spojení "hlavní protagonista", "hospitalizovat v
nemocnici" nebo "modrý blankyt". Proč jsou tato spojení špatně?
Protagonista je definován jako
"vedoucí osobnost, představitel hlavní role", takže už sama definice
slova obsahuje myšlenku někoho hlavního. Spojením "hlavní
protagonista" vlastně říkáme "hlavní hlavní osoba". Taktéž slovo
hospitalizovat znamená "umístit v nemocnici". Netřeba tedy slovo
"nemocnice" opakovat. Na základě těchto příkladů se lehce dovtípíme,
proč za pleonazmus označujeme spojení "modrý blankyt".
Další časté pleonazmy
jedinečný
unikát
hovězí
biftek (biftek je pouze z hovězího masa)
poslední
derniéra
závěrečné
finále
dárek
zdarma
zpomalovací
retardér
hlavní
metropole
drogová
narkomafie
polní
feldkurát (něm. Feld = pole)
bílé
mléko
Mgr. Tomáš Urban
____________________________________________________________
úterý, 14. května 2013
PŘEDMATURITNÍ
LITERÁRNÍ
SEMINÁŘ
Soukromá hotelová škola Bukaschool Most uspořádala pro své maturanty literární
seminář, který se konal ve dnech od 8.5.do 13.5. 2013 ve vejprtském hotelu Harlekin.
Seminář byl zaměřen na prohloubení znalostí
literárních textů, obsažených v seznamech ke státní maturitní zkoušce. Dále
připravoval studenty na ústní maturitní zkoušku z literatury, zohledňuje témata
literárně-vědního rozboru textu, motivy a tématu, postavy a prostředí a
literárně-historický kontext díla.
Vzhledem k časové a obsahové náročnosti
semináře byly jeho součástí klasické vyučovací metody – výklad, prezentace, ale
také dialogy, diskuze, filmová prezentace děl, internetové rešerže, divadelní
úryvky, práce s textem, projektové práce a různé literární hry – viz program.
K úvodním a zahřívacím aktivitám patřily
rozmanité pohybové hry nebo soutěže.
Studenti pracovali ve skupinách nebo
samostatně. Zúčastňovali se pravidelně programu dle děl, která mají v povinném
seznamu k maturitní zkoušce.
Myslím, že studenti byli seminářem nadšeni,
inspirováni a poučeni a těší se na další akce podobného charakteru. Zároveň
jsem přesvědčena, že seminář splnil svůj účel – tj. přípravu na maturitní
zkoušku z literatury.
Takže, třeťáci, co byste říkali
"výletu" s panem Singerem?
Mgr. Šárka Váchová
__________________________________________________________________________________________________________
sobota, 27. dubna 2013
DIVADLO:
PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM
PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM
V pátek 26/4/2013 jsme navštívili divadelní představení Městského divadla Most "Přelet nad kukaččím hnízdem".
Drama z psychiatrie v USA, nerovný střet kruté vrchní sestry Ratchedové (Zita Benešová) a svobodomyslného pacienta McMurphyho (Aleš Petráš), rebela. To je příběh knihy Vyhoďte ho z kola ven (1962), podle níž natočil režisér Miloš Forman oscarový film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975, v hlavní roli Jack Nicholson). Na otázky Deníku odpovídali hostující režisér Pavel Khek, Aleš Petráš, loňský zářijový nováček v Mostě a herečka Zita Benešová.
Mgr. Karel Singer
___________________________________________________________________________________________________________sobota, 23. března 2013
PAMÁTNÍK TEREZÍN
5.
3. 2013
Celodenní
vzdělávací program v Památníku Terezín zahrnoval přednášku o perzekuci
židovského obyvatelstva v českých zemích, prohlídku ghetta s odborným
výkladem, workshop „Školákem v protektorátu“ a exkurzi do Malé pevnosti.
Mgr. Karel Singer
a Mgr. Šárka Váchová
__________________________________________________________________________sobota, 1. března 2013
VE VÍRU LAS VEGAS -
MATURITNÍ PLES NA JEDNIČKU
MŮJ MATURÁK
Jak to viděl Martin Štolba ze 4. A
Dne 15. 2. 2013 se konal 15.
maturitní ples Soukromé hotelové školy Bukaschool. Vše se odehrávalo v
mosteckém Repre, které se právě tuto noc změnilo v pravé americké LAS VEGAS. Sál
byl velice pěkně vyzdoben balónky a fotkami maturantů, pořízené stylově v kasinu.
Program plesu byl zajímavý. Vše
odstartovala taneční skupina THE FACT, která svými kreacemi předvedla, že patří
k těm lepším. Po tomto představení následovalo předtančení a šerpování obou
tříd pod vedením třídních učitelů Ing. Romana Sejvala a Mgr. Šárky Váchové. Následovaly proslovy třídních
učitelů a vedení školy. Poté se začalo tančit s rodiči a učiteli. Po tomto programu
si studenti a vlastně všichni hosté mohli užívat volnější zábavy, než začalo
představení BUBBLE SHOW, po bubble show
přišlo losování jednoho
výherního symbolu v tombole. Vylosován byl žlutý čtverec, tudíž hosté,
kteří vlastnili lístky s tímto symbolem, měli šanci na pěknou výhru :).
Z mého pohledu jakožto maturanta
byl ples zábavný a užil jsem si ho. Všichni se bavili. Jako perlička večera bylo
půlnoční překvapení, které si maturanti připravovali sami. Ples moderoval Aleš
Lehký z bývalé kapely Lunetic. Také jsme mohli ocenit hudební zkušenosti
skupiny ELÁN REVIVAL.
Pan učitel Zítka: „Ples jsme si s přítelkyní velice užili. Byl
to pro nás první maturitní ples Bukaschool. Velice se nám líbil.“
Daniel I. A: „Bylo to fakt super, nemůžu si stěžovat.“
Michaela III. A: „Ples jsem si užila, skvělé předtančení.“
Martin Štolba, IV. A
__________________________________________________________________________
neděle, 17. února 2013
Nobelova cena za mír pro sira Nicholase Wintona
VÁŽENÍ PŘÁTELÉ,
kdo ještě nezná příběh sira Wintona, nechť se s ním na webu seznámí a zváží on-line podpis petice pro udělení NOBELOVY CENY MÍRU pro tohoto výjimečného muže, který zachránil 669 československých dětí před hrůzami nacismu.
ON-LINE PETICE ZDE: http://www.nicholaswinton.eu/cs/
"Nic není nemožné, pokud to neodporuje zdravému rozumu."
kdo ještě nezná příběh sira Wintona, nechť se s ním na webu seznámí a zváží on-line podpis petice pro udělení NOBELOVY CENY MÍRU pro tohoto výjimečného muže, který zachránil 669 československých dětí před hrůzami nacismu.
ON-LINE PETICE ZDE: http://www.nicholaswinton.eu/cs/
"Nic není nemožné, pokud to neodporuje zdravému rozumu."
__________________________________________________________________________________________________________________________________
ŽÁCI 1. ROČNÍKŮ KNIHOMOLY
V Českém
jazyce a komunikaci jsme se učili o získávání a zpracovávání informací.
Povídali jsme si i o funkcích knihovny. Abychom si vše vyzkoušeli prakticky,
navštívili jsme v lednu Městskou knihovnu Most, ve které nás s jejím chodem
seznámila milá paní knihovnice. Díky této exkurzi najdou cestu za četbou i ti,
kteří ještě průkazku nemají :-).
„Prváci“
(Zdroj: http://www.knihy-fb.cz/public/)
